Milí návštěvníci,

vítejte na stránkách Apologia ■ Pokud jste tu nováčky, doporučuji k Vaší pozornosti menu po pravé straně, včetně úvodníku ■ Stálé návštěvníky upozorňuji, že k přidání komentářů je nyní zapotřebí zaregistrovat se, a to buď při vložení komentáře, nebo trvale v sekci Návštěvníci ■ Děkuji! ■ DV

Odpustky

Lucas Cranach, Papež podepisuje odpustky; v: M. Luther, Passional Christi und Antichristi, 1521.

Roznětka husitského hnutí i německé reformace o století později: odpustky. Známe je z Vávrových filmů a každý, kdo o nich jen zaslechl, si na ně jistě utvořil silný názor. Důvod je celkem prostý: ačkoli u jiných oborů a věd se respektuje fakt, že člověk si k daným otázkám musí něco nastudovat a něco zjistit, co se týká Boha a církve, na ty je expert v zásadě každý. Tím ovšem nechci shazovat problém ze stolu: historický fakt, který jsem zmínil na začátku už sám napovídá, že kombinace církev a odpustky tvoří účinnou třaskavinu, která vrhá podezření, že církvi jde docela o něco jiného než o evangelium, a že právě tato praxe je dostatečným důvodem pro tvrzení, jak zkažená, zvrácená a nebiblická katolická církev byla a je.

Toto pojednání nemůže být úplným souhrnem katolické nauky o odpustcích – rozsah by přesáhl snesitelnou délku a krom toho je smyslem článků na těchto stránkách něco jiného než komplexní úvod do katolické nauky. Chci zde pouze krátce poukázat na to, co katolická církev odpustky chápe a zda tato nauka není v rozporu s Písmem. Zbytek musím nechat čtenáři na vlastním studiu: nejde o důkaz, že se zkrátka bez odpustků neobejdeme, ale pouze o to ukázat, že se nejedná o nic nebiblického či absurdního. Toužím po tom, aby tyto nedokonalé články vedly k dialogu – pokud tedy něco zůstává nejasné či nevysvětlené, jsem více než svolný k nápravě: podněty můžete připojit do diskuse.

Problematické dějiny

Pokusím se nejprve popsat, jak se odpustky vyvíjely v dějinách církve. Původ této praxe tedy bude zapotřebí hledat ve starověké církvi. Tam bylo zvykem, že pokud někdo zhřešil a toužil po odpuštění, bylo mu na základě moci, kterou Kristus svěřil apoštolům, uděleno. Protože se jednalo o závažné hříchy, církev chtěla nápravu svých věřících, změnu smýšlení a postojů, a proto nejprve hříšníkovi udělovala pokání, aby se hříšník mohl s hříchem vypořádat a ještě více se znovu přiblížit k Bohu. Účel byl dvojí – jednak disciplinární či pedagogický, tj. měl dovést ke skutečnému, nepovrchnímu jednání a pevnému rozhodnutí již nehřešit, jednak měl také určitým způsobem napravit to, co hřích způsobil. Toto pokání bylo leckdy tvrdé: za některé hříchy, jako např. odpadlictví, vražda či potrat, se vyžadovalo pro přijetí odpuštění pokání mnohaleté či dokonce doživotní. Teprve po skončení tohoto pokání se hříšníkovi dostalo smíření s Bohem a plného společenství s církví.

Pokud ale hříšník projevoval změnu postojů mnohem dříve, velmi rychle se poučil a rostl v lásce k Bohu a bližnímu, biskup mohl hříšníkovi uložené pokání zkrátit a přijmout jej do církevního společenství rychleji. Podobně i v případě, že by měl kajícník zemřít – smrt byla mnohem běžnější realitou než dnes – církev ukončovala nemocnému pokání, aby mohl zemřít v plném společenství s církví, smířen s Bohem i s ní. V dobách pronásledování, kdy mnozí křesťané zapřeli víru, byli znovu přijímáni do církve až po důkladném pokání, ovšem někdy také dříve, například na přímluvu významných členů církevní obce, například tzv. „vyznavačů“, kteří se v onom pronásledování osvědčili. Jinak řečeno: v takových případech jim byl zkrácen trest, který církev kvůli nápravě hříšníka uložila.
S postupem doby se praxe zjednodušila: vv raném středověku převládly v církvi zpovědní řády, které taxativně přisuzovaly určitým hříchům časově jasně stanovené pokání. To mohlo spočívat například v tom, že se kajícník musel nějakou dobu určitým způsobem modlit, postit, případně projevovat skutky lásky k bližnímu. Pokud byl v takovém pokání horlivý, snažil se změnit svůj život, uložené pokání mu mohlo pro zjevné známky obrácení být zkráceno.

Zlom nastal prohlášením papeže Urbana II. na clermontském koncilu, na němž vyhlásil křížovou výpravu na znovudobytí Svaté země roku 1095. V tomto prohlášení totiž uvedl, že účastníkům výpravy se bude účast na ní, pokud se předtím vyznají ze svých hříchů, počítat jako celé pokání, které jim bylo uloženo za hříchy, jichž se ve svém životě dopustili. Odpustky, které takto křižáci získali, se netýkaly hříchů, které mohli v průběhu výpravy spáchat, ani je neospravedlňovaly k jednání, které by bylo v rozporu s božím zákonem, ale měly jim zajistit odpuštěním trestů za hříchy, které spáchaly ve svém předešlém životě.

V průběhu středověku, v době, pro níž byla idea řádu a spravedlnosti navýsost důležitá, pak byla tato praxe zpracována i teoreticky, a to především v díle Alberta Velikého a Tomáše Akvinského.

Tato praxe, sama o sobě v žádném rozporu s evangeliem a s Písmem, v obecném povědomí, lidové tvořivosti a neznalosti, zdegenerovala. V době předhusitské i na začátku 16. století bylo důvodem nezměrného pohoršení, že dávání almužen (dnes bychom řekli „příspěvek“) na určité charitativní projekty (a posléze i stavební, jako například při obnově Svatopetrské baziliky v Římě) bylo využito jako příležitost, jak získat odpustky. Nebylo tedy možné „koupit si odpustek“, bylo ovšem možné přispět „na nějakou dobrou věc“, a tak získat odpustek. Zatímco u církevních otců 4. a 5. století je názor, že pomocí almužen člověk svolává boží milosrdenství a odpuštění i na sebe, je poměrně rozšířený (Ambrož, Petr Chrysologus), v pozdně středověké podobě se jednalo bezpochyby o snadno zneužitelný úpadek této prastaré církevní nauky. A tato úpadková praxe odstartovala v zásadě dvě velká reformační hnutí.

Teprve v této chvíli – a řekněme naplno, že příliš pozdě – Tridentský koncil (1545-63) prosadil zásadní reformu odpustkové praxe a papež Pius V. následně roku 1567 zcela zakázal, aby s odpustky byly spojovány jakékoli poplatky či finanční transakce. Lze pouze litovat, že k tomuto kroku nedošlo dříve; avšak z této reformy vyplývá jasně i to, že si církev byla vědoma určitého pokřivení a nakonec jej byla schopná napravit. Podobně i po 2. vatikánském koncilu roku 1967 papež Pavel VI. vydal konstituci, která reformovala praxi, týkající se odpustků. Na jedné straně církev provedla další opatření, aby se odpustky nemohly stát zdrojem pohoršení, na straně druhé je však uchovala, neboť nejsou zbytečné.

Co to tedy odpustky jsou a nejsou, co se jimi přesněji rozumí a jaký vztah mají k Písmu a k evangeliu Kristovu, se nyní pokusíme ukázat.

Co odpustky nejsou

Ať se zeptáte pohana, nekatolíka či katolíka, co to ty odpustky vlastně jsou, v naprosté většině případů se setkáte s dlouhou chvílí ticha, krčením rameny a dalšími znaky rozpaků.

Dříve než se pustíme do vysvětlování, co to ty odpustky vlastně jsou, vyjasněme si, co nejsou (nazvěme tuto část jakousi odpustkovou mytologií).

Odpustky v prvé řadě nejsou – ač se lze s tímto názorem setkat – prominutím budoucích hříchů či oficiálním povolením hřešit. To je evidentní: jak by mohl třeba dokonce Bůh odpouštět dopředu hřích, který člověk dosud nespáchal, jak by mohl člověku Bůh dovolovat, aby se prohřešoval proti jeho vůli!

Odpustky nejsou ani – jak by bylo možné nesprávně pochopit z trochu nešťastného českého označení – odpuštěním hříchů, nezbavují tedy viny, které se člověk hříchem dopustil. Odpustek může věřící získat, pouze pokud mu již byl spáchaný hřích odpuštěn a pokud on se smířil s Bohem a církví. Katolická církev označuje jako „odpustek“ to, že se „před Bohem odpouštějí časné tresty za hříchy, jejichž vina byla zahlazena“ (Katechismus katolické církve 1471). Odpustek tedy nesmývá vinu, ani nenahrazuje smíření s Bohem.

Odpustek také nezbavuje povinnosti nápravy situace, kterou hříchem spáchal. Konkrétněji: nezbavuje například zloděje povinnosti vrátit ukradenou věc, nezbavuje povinnosti výživy vlastního nemanželského dítěte, nezbavuje povinnosti snahy o nápravu narušených vztahů, nezbavuje vraha živitele rodiny povinnosti zasadit se o výživu rodiny své oběti, nezbavuje povinnosti uvést na pravou míru výpověď ohledně druhého člověka či pomluvu. Stejně tak odpustek nenapravuje situaci způsobenou hříchem: odpustek neuzdraví (byť abstinujícího) alkoholika cirhózy, nenavrátí zavražděnému život, nespraví jaksi automaticky rozvrácené manželství.

Odpustek nezbavuje žádným způsobem pokušení, ani nezaručuje, že věřící již znovu neupadne do hříchu, který spáchal.

Odpustek se nedá koupit. Církev nikdy neučila, že si lze penězi koupit spásu, vyhnout se věčnému zavržení, případně že si pomocí získaného odpustku může věřící zkrátit utrpení, které by jej čekalo po smrti v očistci. Opakuji: církev nikdy tuto věc neučila. Odpuštění si nelze koupit, nelze „kšeftovat“ tímto způsobem s Bohem. Jediným způsobem, jak se vyhnout věčnému trestu, je vložit ještě zaživa svou víru v boží milosrdenství, slitování a věrnost, kterou zjevil v Kristu Ježíši. V historické části se u problému zastavíme podrobněji.

Odpustek tedy žádným způsobem nenahrazuje ospravedlnění a nepopírá primát milosti boží, díky níž křesťan dochází spásy. Tridentský koncil jasně odsoudil názor, že člověk může být před Bohem ospravedlněn svými vlastními skutky bez potřeby boží milosti skrze Krista Ježíše (kánon 1 Dekretu o odpustcích).

Co odpustek znamená

Když katolická církev učí o odpustcích, netvoří portrét Boha-mstitele a toho, který především trestá. Naopak: při vědomí reality hříchu a jeho následků tímto způsobem vybízí k obrácení, k duchovnímu boji na cestě s Kristem, a to ve společenství celé církve, která žije z nevyčerpatelného pokladu milosti, jímž je Ježíš Kristus sám. Lze je tedy chápat především jako pobídku k obrácení, k plnějšímu odevzdání svého života Kristu.

Odpouští-li nám Bůh hřích, neznamená to, že „automaticky“ ihned zcela promění i naše srdce a naše motivace. Vzdálili jsme se hříchem od Boha, a je proto zapotřebí k němu plně nasměrovat své srdce, abychom mohli zcela milovat Boha a bližní. To, co se nesnese s boží láskou, co v nás v důsledku našeho hříchu, musí být ještě očištěno a proměněno, musí „projít ohněm“ božího soudu, než vejdeme do života věčného s Bohem (srv. 1Kor 3, 15). Když věřící křesťan konfrontuje svůj život s božím Slovem, pohlíží na sebe s pokorou před Bohem, s nímž se setkává, je toto setkání osvobozením a důvodem k radosti, ale zároveň může být bolestivé, neboť něco z našeho života před Pravdou zkrátka neobstojí. Za života nás toto setkání pohání k horlivosti, k tomu, abychom sebe přinášeli v rámci „duchovní bohoslužby“ jako „oběť čistou a svatou“ (srv. Řím 12, 1-2), v okamžiku smrti v nás Bůh tuto proměnu musí dokončit, musí nás od toho, co je s ním neslučitelné, očistit, abychom mohli vejít do Království. A zhruba toto se chce říci naukou o odpustcích: skutečnou změnou smýšlení jsme očišťováni od důsledků hříchu, který jsme zapříčinili, abychom mohli zcela žít pro Boha.

České slovo „odpustek“ se pokouší přeložit latinské indulgentia, které původně v klasické latině označovalo určitý milosrdný akt projevený autoritou vůči tomu, kdo se nachází v její moci – pohanští císaři takto odpouštěli podrobeným národům tribut či uvězněným trest. Theodosiův zákoník z 1. poloviny 5. století označuje tímto termínem amnestii, prominutí trestu, které křesťanští císaři udělovali vězňům o Velikonocích. Toto pojmosloví pak ve 13. století přejímá i církev, aby jím označila, že věřící již byl očištěn od důsledků hříchu, který spáchal a které přetrvaly i poté, co mu byl tento hřích Bohem odpuštěn. Jinými slovy, že prostřednictvím pokání a změny smýšlení, kterou vykonal, prostřednictvím úkonů víry, která se projevuje činně láskou, byl důsledek hříchu (obvykle označovaný jako trest) již skončen.

Pokusím se, ve vším vědomím, že každý pozemský příklad pokulhává, uvést přirovnání ze všedního života. Máme školáka, Pepíčka pochopitelně, který se nám flinká a jednoho dne si donese z písemky pětku. Maminka ho má pochopitelně ráda, takže, když Pepíček přijde s pětkou v žákovské pláčem a lítostí, mu to hned odpustí (způsobil si to sám svou leností, ač jej sama nabádala, ať se učí). Zároveň ale chce, aby z kluka něco bylo; sice se nad ním smilovala, ale chce jej také dovést někam dál: takhle to dál nejde, holt se musíš učit, a dokud se to nenaučíš, nikam ven nepůjdeš, abys dohnal, cos zameškal. Pepíček se opravdu učí, moc mu to sice nejde, ale projevuje nevšední vytrvalost a zdá se, že se v něm cosi změnilo. To maminka z kuchyně pochopitelně vidí, a tak se nad ním ještě v průběhu odpoledne smiluje a pustí ho, aby si s kamarády šel zakopat.

Se vším vědomím, že ono přirovnání je nedostatečné, takto můžeme chápat i tresty za hřích a jejich prominutí (odpustky): oním „trestem“ samým se ten, kdo se „hříchu“ dopustil, obrací, přibližuje Bohu, očišťuje od svých nedokonalostí a nešvarů (Pepíčkova lenost a nezájem), „odpustkem“ se míní „ukončení“ tohoto trestu, protože hříšník, kterému již bylo prominuto, si se jím nechal proměnit, očistit, nasměrovat na správnou cestu. Stejně jako nebyl krutý maminčin trest a nebyla nemoudrá její „amnestie“, tak není krutá ani katolická představa Boha, který nás pozvedá k podílu na své svatosti a očišťuje nás od toho, co v nás hřích způsobil a co se s jeho svatostí neslučuje.

V Písmu nalezneme doklady toho, že Bůh s člověkem někdy jedná podobně. V Listu Židům se dočteme, že Bůh s námi jedná jako se syny, že nás podle toho vychovává a že tato jeho výchova, která nám někdy připadá krušná, přináší své plody. Autor Listu píše:

„Což jste zapomněli na slova, jimiž vás Bůh povzbuzuje jako své syny: ‚Synu můj, podrobuj se kázni Páně a neklesej na mysli, když tě kárá. Koho Pán miluje, toho přísně vychovává, a trestá každého, koho přijímá za syna.‘ Podvolujte se jeho výchově; Bůh s vámi jedná jako se svými syny. Byl by to vůbec syn, kdyby ho otec nevychovával? Jste-li bez takové výchovy, jaké se dostává všem synům, pak nejste synové, ale cizí děti. Naši tělesní otcové nás trestali, a přece jsme je měli v úctě; nemáme být mnohem víc poddáni tomu Otci, který dává Ducha a život? A to nás naši tělesní otcové vychovávali podle svého uvážení a jen pro krátký čas, kdežto nebeský Otec nás vychovává k vyššímu cíli, k podílu na své svatosti. Přísná výchova se ovšem v tu chvíli nikdy nezdá příjemná, nýbrž krušná, později však přináší ovoce pokoje a spravedlnost těm, kdo jí prošli. ‚Posilněte proto své zemdlené ruce i klesající kolena‘ a ‚vykročte jistým krokem‘, aby to, co je chromé, docela nezchromlo, ale naopak se uzdravilo“ (Žid 12, 5-13).

To, co se zde označuje jako „trest“ a „kárání“ je způsobem, pedagogickým prostředkem, jak Bůh nasměrovává člověka a vychovává jej ke svatosti. To je ale běžná realita života křesťana, který byl vírou a křtem ospravedlněn, jemuž byly odpuštěny hříchy a přesto se snaží „pracovat na vlastní spáse“ (srv. Flp 2, 12) a stát se podílníkem na boží svatosti. Náprava může přestat v okamžiku, kdy se křesťan naučil svou lekci, změnil nejenom své smýšlení, ale i jeho chování, poznamenané hříchem, bylo proměněno, očištěno, takže už není co napravovat. Kdyby se křesťan nenechal takto vychovávat a na Boha a spásu by stejně nebral ohled, s důsledky svého hříchu (který podle 1Jan 5, 17 nemusí nutně vést ke smrti) by se vyrovnával třeba až do smrti. Protože se ale napravil, důsledek hříchu dále netrvá, byl mu „prominut“, dostalo se mu toho, co katolická církev označuje jako „odpustek“. Terminologicky přesně to vyjadřuje následující definice:

„Odpustek znamená, že se před Bohem odpouštějí časné tresty za hříchy, jejichž vina byla zahlazena; je to odpuštění, které náležitě připravený věřící získává za určitých podmínek za pomoci církve, které jako služebnici vykoupení přísluší rozdělovat a používat poklad zadostiučinění Krista a svatých“ (papež Pavel VI., Indulgentiarum doctrina 1 = KKC 1471 = Kodex kanonického práva 992).

„Časným hříchem“ se zde rozumí to, co hřích způsobil a přitom to není věčné (tedy smrt: srv. Řím 5, 12; Jak 1, 15), k tomu, kde se o něm hovoří v Písmu, se ještě vrátíme. V našem příkladu by to bylo „Pepíčkovo odpolední učení“. Odpustek neoznačuje odpuštění samotného hříchu, ale jenom tohoto časného trestu, a to v situaci, kdy se onen člověk již „napravil“, změnil své postoje („náležitě připravený věřící získává za určitých podmínek“) a vykazuje známky obrácení (maminka vidí Pepíčkovo vytrvalé úsilí). Odpustek také předpokládá, že hřích jako takový byl již odpuštěn, že člověk se již s Bohem smířil, litoval svého činu, byl ospravedlněn, nečeká jej již věčná smrt.

To se ovšem děje ve společenství církve, která žije z plnosti Kristovy milosti, totiž z jeho smrti a vzkříšení, a která je tělem Kristovým (srv. 1Kor 12, 27). Celá církev trpí, trpí-li některý z údů těla Kristova (srv. 1Kor 12, 26), proto ani důsledky hříchů druhého nejsou zbytku církve ukradené. Proto se celá církev snaží, aby jednotlivé části Kristova těla rostly ke svatosti, žili v obrácení, spěly ke spáse, kterou byla zahrnuta.

Snad se mi pochopilo aspoň trochu srozumitelně vysvětlit, co katolická církev oněmi odpustky míní. Má to ale nějaké zakotvení v Písmu? Nestojí to celé na vodě? Trestá podle Písma Bůh lidi za spáchané hříchy? Existují nějaké případy lidí, které by potrestal takto „časně“? Existují v Písmu příklady lidí, jimž Bůh odpustil hřích, ale teprve následně jim zmírnil či odpustil trest, kterým byli potrestáni kvůli svému hříchu? Má církev nějakou moc promíjet takovéto následky hříchů? Neohrožuje to nějak biblické pojetí jediné Kristovy oběti? A má-li církev tuto moc, proč ty tresty neodpouští hned a všem? Těmto otázkám se budeme věnovat v následující části.

Důsledek hříchu

Má podle Písma hřích nějaké náy situací, kdy Bůh obdarovává někoho kvůli někomu jinému, kvůli prosbě někoho jiného či jako odměnu pro někoho jiného.

Vedle toho, že Bůh v Písmu činí dobře jednomu, a to se stává darem či odměnou pro někoho jiného, také odpouští či zmírňuje dopady hříchu člověka (jeho „časné tresty“), protože se za něj někdo přimluvil. Nejedná se zde vůbec o hypotetickou konstrukci, doklad přesně takové situace nacházíme i v Písmu. Když například Šalomoun nechal ke konci svého života odvést své srdce od Hospodina, Bůh jej potrestal tím, že mu odňal jeho království, a to těmito slovy:

„Protože to s tebou dopadlo tak, že nedodržuješ mou smlouvu a má nařízení, která jsem ti přikázal, zcela jistě odtrhnu království od tebe a dám je tvému služebníku. Avšak za tvého života to neučiním kvůli tvému otci Davidovi. Odtrhnu je až z ruky tvého syna. Celé království však přece neodtrhnu, jeden kmen dám tvému synu kvůli svému služebníku Davidovi a kvůli Jeruzalému, který jsem vyvolil“ (1Kr 11, 11-13).

Bůh tedy zmírnil Šalomounovi časný trest za jeho hřích dvěma způsoby: jednak oddálil odnětí království až do dnů Šalomounova syna a jednak tím, že mu ponechal vedle vlastního kmene (Juda) vládu nad jedním dalším kmenem (Benjamin). Z líčení je také jasné, proč tak Bůh učinil: kvůli svému služebníku Davidovi. Pokud by David nebyl milý Bohu a pokud by mu Hospodin neslíbil určité věci ohledně jeho království, odňal by Šalomounovi celé království, a to ještě za jeho života. Příběh je tedy klasickým příkladem zmírnění trestu kvůli někomu jinému, kvůli jednomu ze svých svatých.

Hospodin slíbil Abrahámovi, že pokud nalezne v Sodomě určitý počet spravedlivých, tak odejme trest, který na město upadl, kvůli těmto spravedlivým (srv. Gn 18, 16-33). Další příklady čtenář jistě lehce nalezne. Pavel taktéž hovoří o svých židovských současnících:

„Pokud jde o evangelium, stali se [židé] Božími nepřáteli, ale vám to přineslo prospěch; pokud jde o vyvolení, zůstávají Bohu milí pro své otce. Vždyť Boží dary a jeho povolání jsou neodvolatelná“ (Řím 11, 28-29).

Podle Pavlovy nauky v nejhutnějším z jeho listů bylo s židy v apoštolské době nakládáno šetrněji, než by tomu bylo v jiném případě, protože jejich předkové byli milí Bohu, který dává své dary – synovství, slávu, smlouvu s Bohem (srv. Řím 9, 4-5) – neodvolatelně.

Moc svazovat a rozvazovat

Viděli jsme tedy z Písma, že Bůh kvůli někomu dalšímu odpouští či zmírňuje časný trest za hřích. Domnívám se, že předchozí část ukazuje jasně, že odpustky v té podobě, jak je církev sama definuje, nikterak neodporují Písmu a že jednotlivé části tohoto učení jsou na Písmu postaveny. Kristus dal přece podle Písma svým služebníkům moc odpouštět hříchy, když jim řekl:

„Ježíš jim znovu řekl: ‚Pokoj vám. Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás.‘ Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: ‚Přijměte Ducha svatého. Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, a komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou‘“ (Jn 20, 21-23).

Dal-li pak tedy Ježíš svým učedníkům schopnost odpouštět věčný trest za hřích, nedal by jim o to spíše moc odpouštět i časný trest za hřích? Odkud se tento důkaz bere? Jde o tzv. důkaz a forteriori, který argumentuje tak, že poukáže na nepravděpodobnější pravdu, na základě které je pravdivé i to, co je pravděpodobnější či snazší: „Je-li pravda X, o to spíše je pravda Y.“ Důkazy a forteriori s oblibou používá nejen apoštol Pavel (srv. Řím 11, 12. 24; 1Kor 6, 3), ale také Ježíš (Mt 7, 11; 10, 25; 12, 12; Lk 11, 13; 12, 24. 28). Kristus přitom krom toho dává také církvi moc svazovat a rozvazovat:

„Amen, pravím vám, cokoli svážete [ČEP: odmítnete] na zemi, bude svázáno [ČEP: odmítnuto] v nebi, a cokoli rozvážete [ČEP: přijmete] na zemi, bude rozvázáno [ČEP: přijato] v nebi“ (Mt 18, 18).

Z kontextu je zřejmé, že moc svazovat a rozvazovat se týká církevní discipliny, která obsahuje i záležitosti týkajících se časných trestů, kterými jsou též zamezení v účasti na svátostech a znovupřijetí do něj. Moc církve nakládat s časnými tresty za hřích tedy tvoří součást moci svazovat a rozvazovat, kterou jí Kristus svěřil. Bůh si používá své církve také proto, aby zrušil časné tresty za hřích. Vzpomeňme si na onu definici odpustku: „Odpustek znamená, že se před Bohem odpouštějí časné tresty za hříchy […], které věřící získává za určitých podmínek za pomoci církve“.

To ovšem neznamená, že by kajícník dostal „amnestii“ od časného trestu za svůj hřích bez toho, aby nečinil pokání. Jak uvidíme dále, církev promíjí tento časný trest („uděluje odpustek“) pouze v případě, že se věřící obrací ke Kristu, činí nápravu, nechává svůj život očišťovat od toho, co jeho hřích napáchal, a nežije v rozdělenosti vlastního srdce, v jakési duchovní schizofrenii. Není tedy možné „cosi vykonat“ či splnit nějakou podmínku pro udělení odpustku, a zároveň si žít, jako kdyby se nic nestalo, netoužit po změně vlastního života a jeho připodobnění Kristu.

Odpustky a Kristovo vykupitelské dílo

Odpustky nikterak nenahrazují Kristovo spásonosné dílo a nečiní z nás sebespasitele. Takový názor pramení pouze z nepochopení, co to odpustky jsou. Odpustky nejsou, jak jsem již vícekrát napsal, odpuštěním hříchů, ani sejmutím věčného trestu, ale pouze trestu časného, pomocí v životě křesťana, který chce „běžet dobrý boj“ (srv. 1Tim 6, 12). Protože odpustky neodpouštějí hříchy a nesnímají věčný trest, nijak nenahrazují Kristovu oběť. Není ani pravda, že by církev takto stavěla na své samospasitelnosti, ale prostřednictvím prominutí časných trestů za již odpuštěné hříchy čerpá z nezměrného bohatství Kristových zásluh a z tohoto bohatství rozdává věřícím, aby uváděli ve skutek své spasení a docházeli cíle víry, spásy duše (srv. Flp 2, 12; 1Pt 1, 9).

Za celou naukou o odpustcích stojí také přesvědčení, že na cestě k cíli víry, totiž ke spáse duše, není křesťan sám, ale že je součástí těla Kristova, církve. Mezi křesťany, ať již těmi, kteří již dosáhli nebeského domova, tak těch, kteří tam dosud směřují, existují pouta lásky, která se projevuje také výměnou dober a darů mezi nimi. Tato dobra nejsou pouze materiální, nýbrž i duchovní. To, jak si křesťané projevují lásku a navzájem si pomáhají, nijak neumenšuje Kristovo dílo, ale naopak to velikost a hodnotu Kristovy oběti ještě zdůrazňuje. Odpustky lze chápat jako určitý aspekt této láskyplné přímluvy za druhé, která spoléhá v boží slitovnost a milost, kterou Bůh – pro Kristovy zásluhy – dává. Jen tak lze rozumět některým biblickým pasážím, mezi něž patří například slavný Pavlův výrok z listu Kolosanům:

„Proto se raduji, že nyní trpím za vás a to, co zbývá do míry utrpení Kristových, doplňuji svým utrpením za jeho tělo, to jest církev“ (Kol 1, 24).

Kristus již ovšem zemřel za všechny, Pavlovo utrpení za druhé křesťany by pak nedávalo smysl, neboť jim nemůže přinést ospravedlnění. Avšak Pavel přesto může ke Kristovu utrpení cosi přidat, být církvi ku prospěchu, přispět do oné pokladnice zásluh Krista a svatých, o níž byla prve řeč v oné definici odpustku. Proč by jinak měl Pavel za druhé křesťany trpět a ještě se z toho radovat, kdyby jeho utrpení k ničemu nebylo? Hovořil-li takto Pavel, pak tak můžeme bezesporu hovořit i my a můžeme vydávat sami sebe a své utrpení za Kristovo tělo, tj. církev a konkrétní případy, kdy tato církev trpí. Pavlův jazyk je v jistém ohledu mnohem šokantní než církevní nauka o odpustcích! Ve světle tohoto úryvku tak můžeme odpustky v jejich nezkalené podobě chápat jako druh modlitby za druhé křesťany, ať živé, či zemřelé, jako druh duchovního boje, který předpokládá ze strany křesťana zřeknutí se hříchu a přinesení sebe sama jako oběť živou a svatou (srv. Řím 12, 1-2).

Konkrétně a prakticky

Církev jich v zásadě využívá, aby komunikovala svým věřícím: pokud některé věci budete dělat, ponesete plody obrácení a důsledky vašeho hříchu, totiž to, jak tvůj život hřích poničil, se napraví: obrátíš se více k Bohu a budeš lépe žít z jeho milosti. Současné normy o odpustcích (Enchiridion indulgentiarum, 4. vydání, 1999) hovoří o tom, že věřící získávají částečné odpustky tím, že vydávají v běžném životě svědectví víry před druhými lidmi. Tím se chce říci, že člověk, který vydává podobné svědectví, rozvíjí svou víru, žije z ní, v radosti a z lásky k druhému hlásá evangelium, roste určitým způsobem vev říe a posiluje jej v křesťanském boji, v procesu přetváření Kristova těla, aby byl Kristus jednou všechno ve všem. Tomuto vyjádření lze rozumět i tak, že vydávání svědectví víře je podle církve neodmyslitelnou součástí křesťanského života, která nás posvěcuje a otevírá činnosti Ducha svatého, že se jí křesťan otevírá i v jiných oblastech svého života boží milosti, která jej proměňuje a posiluje.

Tentýž Enchiridion pak například stanoví, že úplné odpustky lze získat denně tak, že křesťan zbožně čte Písmu, nebo mu naslouchá. Pochopitelně: v božím Slově se setkáváme s Kristem, vystavujeme svůj život tomu, který je Pravda a on v nás může působit svou milostí. Znovu získáváme posilu do každodenního života, protože se živíme poctivým pokrmem, jímž je Kristus, a získáváme odvahu vzdorovat tomu, co je pozemské a nízké a rozhodovat se pro to, co je svaté a přichází shůry, kde je Kristus po boží pravici. Touto normou se pak říká i to, že pozorná a zbožná četba Písma je tak obrovským zdrojem milosti (vždyť je to Kristus, s nímž se setkáváme), že může člověka úplně nechat vyrůst do podílu na boží svatosti a dát nám opustit vše, co je spojeno s hříchem a co před jeho tváří nemůže obstát. Zároveň je tento „odpustek“ ze strany církve i dalším povzbuzením k tomu, aby věřící četl Písmo, pokud jej dosud nečte, nebo aby šel do sebe a znovu jej začal číst.

Obecně pro získání odpustků je zapotřebí, aby člověk byl ve společenství s katolickou církví a aby byl ve stavu milosti, tj. aby byl smířen s Bohem, nežil ve smrtelném hříchu. Zároveň záleží na postoji srdce: nejde o to něco odříkat či se „odmodlit“, ale učinit tak se srdcem pokorným a zkroušeným, které Bůh neodmítá, aby měl vůli nechat se Bohem očistit a proměnit, znovu a radikálněji obrátit k němu.

Pro získání úplných (někdy též plnomocných) odpustků je pak zapotřebí, kromě dalšího, aby člověk nebyl žádným způsobem připoután k žádnému, byť jen všednímu hříchu. To je celkem pochopitelné, neboť Kristus nás právě od hříchu chce zcela osvobodit. Pokud tedy nadále ulpíváme na něčem, co je hříšné, a nacházíme v tom zalíbení (protože se k tomu stále vracíme), naše srdce doposud nebylo zcela přetvořeno, neoblékli jsme se vším všudy nového člověka, stále jsme ještě nebyli zcela pe pouze po jednotlivých odstavcích)

26 komentářů:

  1. Vďaka za tento článok, naštartoval ma k hlbšiemu bádaniu. S pozdravom Robert

    OdpovědětVymazat
  2. Milý Davide,
    je dobré, že nyní již není možné odpustky "kupovat". Ale i bez peněz lze obchodovat. Snad každý z nás zažil handly v mezilidkých vztazích, kdy se směňují službičky, postavení, ale i "láska". Mnohdy jsme v pokušení se podobným způsobem chovat i k Bohu. "Když mi Bože dáš to a to, když nedopustíš tohleto, já se pak budu modlit, půjdu do kláštera atd." Zdá se, že odpustky právě tento způsob handlu legitimizují nebo k němu přinejmenším vedou.

    Prošla jsem si všechny texty, v kterých dle vás popisuje Písmo časné tresty. Vždy tyto "časné tresty" dolehly na lidi během jejich života, není zde popsána jediná situace, kdy by se časné tresty týkaly doby po smrti.
    Časné tresty jsou podle vás přirozenými důsledky hříchu. Vezmeme-li např. hřích nestřídmosti a zálibě v alkoholu. Přirozeným důsledkem, tedy časným trestem je cirhóza jater. Nic není ovšem ztraceno, jsou tu přece odpustky. Je-li hříšník katolíkem a pomodlí-li se předepsaným způsobem, cirhóza je pryč a játra jsou zdravá.

    Na závěr jen poznámka k onomu verši z epištoly ke Koloským. Pavel, když mluví o svém utrpení, používá řecký výraz Θλιψεις - tento termín není v Bibli nikdy použit o Kristově oběti, je většinou překládán jako "soužení" a používán pro popis trápení, které zažívají křesťané ve světě. Já tomuto textu rozumím tak, že Pavel hovoří o svědectví evangeliu, které mimo jiné zahrnuje i utrpení. Toto svědectví o Kristu a s ním spojené utrpení má jistě velký význam pro církev a spásu mnohých - díky svědectví mohou uvěřit Kristu a stát se křesťany.

    Tož tak. Snad snesete i onen nepřívětivý ironický příklad.

    Anna

    OdpovědětVymazat
  3. Milá Anno,

    v 1. odstavci se věnujete nebezpečí, že se vztah k Bohu začne brát pomocí kupeckých počtů. To nebezpečí samozřejmě existuje, nicméně to, jak církev počítá s odpuštěním časných trestů, počítá s primátem milosti (chápané jako daru, který je Bohem dán svobodně a zdarma). Přesto se nedomnívám, že se Písmo staví proti tomu, aby člověk žádal po Bohu odpověď svých modliteb či aby mu projevil (nebo někomu jinému) svou přízeň. Ač nepochopení a nešvary v církvi jistě existovaly, již reforma Tridentského koncilu kladla velký důraz na to, aby se odpustky právě takto kupeckým způsobem nemohly chápat; reforma Pavla VI. tento trend pouze potvrzuje.

    K časným trestům po smrti: Prozatím jsem z textu vynechal starozákonní případ oběti Judy Makabejského za zemřelé ve 2. knize Makabejských, který je problematický vzhledem k tomu, že církve vzešlé z protestantské reformace je nepovažují za součást kánonu (resp. M. Luther jej z tehdy užívaného kánonu, zřejmě i kvůli této zřejmé odvolávce na časný trest po smrti, dost možná vypustil). O tom, že někteří i po smrti budou muset projít ohněm, hovoří ovšem v Novém zákoně apoštol Pavel (1Kor 3, 13-16; více ve článku Exkurs: Očistec). Přesto děkuji za poznámku, časné tresty po smrti ve článku prozatím vysvětleny nebyly, možná tam tuto pasáž, byť opřenou o spornou část kánonu, budu muset přidat.

    Cirhóza jater u alkoholika je bezesporu jedním z časných trestů. Avšak i u něho církev především očekává, že ten, kdo se obrátí, činí pokání, tj. zbavuje se i jakéhokoli hříchu, a to především toho, jehož se dopouštěl a jehož se zřekl. Od penitenta-alkoholika se tedy mj. očekává, že pít přestane, to je jeho pokáním. Cirhózy se zřejmě (pomineme-li vždy přítomnou možnost zázraku) nezbaví. Nezapomínejme kromě toho, že hřích alkoholismu nemá za následek pouze cyrhózu jater. Podobným „trestem za hřích“ může být např. u nevěry rozvrat rodiny, u něhož jde taktéž o časný trest, ač s trvalými následky. Zlo, které člověk nevěrou bezprostředně působí, není jediným trestem, který z onoho hříchu plyne.

    Ke Kol 1, 24: když hovoří Pavel v tomto verši o svém utrpení, používá výrazu παθήμασιν, tj. „utrpení“, a naopak výraz θλίψις je genitivem jasně přiřazen Kristu, tj. Pavel svým utrpením (πάθημα) doplňuje soužení (θλίψις), které Kristus vytrpěl při vlastním utrpení, při své oběti. Jedná se o cosi, co patří v onom verši bezpochyby Kristu, nikoli křesťanům ve světě: Pavel doplňuje to, co schází (sic!) Kristovým útrapám/soužení, nikoli soužení křesťanů ve světě. Váš výklad, který následuje, je ovšem alespoň částečně správný. Logika verše je ovšem širší: Pavel vyznává, že trpí ve svém těle (ἐν σαρκί μου), které tvoří součást Kristova těla, kvůli Kristovu tělu, jímž je církev (ὑπερ τοῦ σώματος αὐτοῦ, ὁ ἐστιν ἡ ἐκκλησία). To se pochopitelně děje i prostřednictvím hlásání evangelia, které je nepředstavitelné bez podílu na Kristově utrpení. Tento výklad se ovšem nijak nepříčí tomu, co jsem ve článku výše napsal.

    OdpovědětVymazat
  4. Co jiného je odpustek než handl? Já (a se mnou snad všichni křesťané) samozřejmě nepochybuji, že Bůh naše modlitby slyší a podle své vůle i vyslyší tak, aby nám to bylo k dobrému. Ale odpustky z Boha dělají automat. Vhodíme modlitbu a vypadne odpustek. Dochází k deformaci svobodného láskyplného vztahu. Nejsme s Bohem v modlitbě, protože s ním chceme pobýt, ale protože chceme získat výhodu, úlevu ať už pro sebe nebo pro své blízké.

    Jak tedy působí odpustek, když časné tresty neodstraňuje (cirhóza ani rozvrat rodiny automaticky nezmizí)? Nedokáže-li odpustek odstranit takový důsledek hříchu v této době, jak dokáže odstranit domnělý důsledek na věčnosti? Co to je ten důsledek na věčnosti?

    Ke knize Makabejských.
    1)Vaše tvrzení o Lutherovi jsou nepřesná (opravdu byste si měl přečíst aspoň základní díla reformace, je obtížné diskutovat s někým, kdo má takto schematické názory). Lutherovým základním klíčem ke kánonu bylo ono známé "Was Christum treibt" - "Co hlásá Krista". Tímto měřítkem tedy Luther posuzuje „apostolicitu“ jednotlivých knih, ostatně i jednotlivých výroků či částí knih. Podle toho je také řadí - v jeho překladu NZ se tak ocitnou epištola Jakubova a Židům octnou až za listy Petrovými. Pro Luthera tedy nebyla jeho teologie primárním měřítkem – neváhá zařadit list Židům mezi méně významné knihy Nového zákona, přestože ho hojně cituje a využívá v teologických polemikách. Nikdy nevyřadil knihu nebo text jen proto, že se mu nehodila do jeho teologie. Vyzdvihuje-li v Novém zákonu evangelia a listy apoštola Pavla, je to protože zde podle něj nejvýrazněji a nejzřetelněji zaznívá evangelium našeho Pána.
    Luther skutečně přičítal starozákonním deuterokanonickým knihám nižší autoritu než jiným starozákonním knihám, nicméně, tyto knihy přeložil a ve svém překladu Bible je vydával!

    2)Podle mě Juda Makabejský skutečně "Krista nehlásá". Je možné, že byl přesvědčen, že lze usmířit vinu mrtvých tím, že za ně bude přinášet oběti. Z textu není zřejmé, že by byla řeč o nějakých časných trestech za jejich hřích. Bylo jeho přesvědčení, že obětí může dosáhnout ospravedlnění, správné?
    To nakonec není tak podstatné. Juda se totiž pohybuje v čase Staré smlouvy. Přečteme-li si list Židům, je zřejmé, že po Ježíšově oběti na kříži jsme ve zcela nové situaci, žádné smírčí oběti už nemají význam (ani za živé,ani za mrtvé). Je tedy jedno, co píšou knihy Makabejské a zda jsou součástí Bible či ne, Ježíšova smrt a vzkříšení tyto věci o základu změnily.

    Nechci být příliš osobní, ale zajímalo by mě, jak v praxi vypadá taková „odpustková zbožnost“. Na jednu stranu si nějak neumím představit, jak bych úsilí o získání odpustku zařadila do svého vztahu k Bohu. Pokud ale opravdu věříte, že můžete odpustkem zbavit jiné lidi trestu za jejich hříchy, divím se, že úsilí, které u většiny katolíků pozoruji, je tak chabé. Kdybych věřila, že odpustky se získávají a fungují tak, jak to pravidelně čtu na nástěnkách v katolických kostelích nebo alespoň zbavují lidi cirhózy a rodinných rozvratů (jak navrhujete vy), získávala bych odpustky ve dne, v noci.

    Pokoj a dobro od našeho Pána.

    Anna

    OdpovědětVymazat
  5. Ad „handl“: Pokud si text pozorně přečtete (opakuji to v něm několikrát), nahraďte si slovo „odpustek“ definicí „prominutí časných trestů“. To, že Bůh promíjí trest, z něj nedělá ani handlíře, ani automat. Nebojujte s větrnými mlýny.

    Ad „cirhóza“: poškození organismu ve Vašem případě (tedy pardón: v případě, který uvádíte) nemusí být přece jediným časným trestem (= následkem hříchu), nebuďme takoví materialisté! A k textu dále: poslední nepřítel bude zničena smrt (taky trest za hřích): a přesto ještě musíme počkat... od toho je přece vzkříšení, co naše víra, že i naše těla, rozložená, podléhající smrti, znovu vstanou? Nenacházíte paralely?

    Ad „ke knize Makabejských“: Díky za pozn. 1: přesto je Lutherovo hledisko kánonu velmi arbitrární, nemyslíte? Najednou se v 16. století vezme někdo a chce předělat biblický kánon, neboť na to má vlastní měřítka, vlastní teologii (i „was Christum treibt“ je plodem Lutherovy teologie!). To, že Luther deuterokanonické knihy vydával, mi je známo, z nekatolických vydání Písma (na Západě) mizejí teprve v 19. století.

    Není důvod domnívat se, že knihy Makabejských hlásají Krista méně než předešlé starozákonní knihy, vč. knih Mojžíšových! Pojednávají o dějinách vyvoleného národa, jsou zaznamenáním úseku dějin spásy, objevuje se v nich víra ve věčný život, která (až na výjimky) v předešlých starozákonních knihách chybí, byla pro první křesťany obrovským povzbuzením v dobách pronásledování kvůli líčení umučení „sedmi bratří“. Kristovým příchodem se mnohé změnilo, ale přesto není důvod – aspoň z hlediska biblického kánonu, jak se v církvi vyvíjel a ustaloval – odmítat svědectví Makabejských o modlitbách za zemřelé – to by pak bylo nutné pořádně „probrat“ leccos z dalších biblických knih (jak sama píšete): jenže je pak Písmo opravdu norma normans, nebo jsem já norma této normae normantis? Buď Písmo beru vážně, či nikoli – nemohu se stát arbitrem toho, co v ní má nějakou váhu, a co nikoli. Vaše kritérium neshledávám konzistentním (a tím pádem použitelným).

    Kromě toho, pavlovský argument – a to i v listě Lutherem (doufám) nezpochybňovaném – který jsem uvedl, platí i v čase nové smlouvy a po Kristově vtělení, smrti a vzkříšení.

    K poslednímu odstavci: možná jsou katolíci natolik vlažní, že právě odpustky neberou jako handl; znám lidi, kteří se za druhé, ať živé, či zemřelé, modlí, a to z lásky k nim, a jako o život (aniž by mysleli v kategorii „handlu“); pokud Vám jejich úsilí připadá chabé, povzbuďte je!; možná za oněmi katolickými nástěnkami o odpustcích (kéž bych někdy nějakou takovou spatřil!) je dobré dosadit si jako předpoklad ono „mnoho zmůže modlitba spravedlivého“; já nikde netvrdil, že odpustky zbavují cirhózy a každý odpustek léčí rodinné vztahy (ale na druhou stranu, modlí-li se člověk za uzdravení těchto vztahů porušených hříchem, a je-li vyslyšen, pak lze hovořit o odpustku (navíc uděleném) v tom smyslu, jak jej tolikrát definuji, naposledy v 1. odstavci tohoto komentáře).

    Pokoj a dobro i Vám (jak říkají františkáni, zvláště ti italští pace e bene)!

    OdpovědětVymazat
  6. Pořád jste mi nesdělil, co je to ten přirozený důsledek hříchů ve vztahu k věčnosti. Je super vědět, že časný trest není cirhóza (nebo je? - opravdu vám nerozumím), ale co to tedy je? Jak se konkrétně získávají odpustky, když to tedy na webu katolik a na nástěnkách v kostelech mají špatně napsáno? V čem je rozdíl mezi normální modlitbou za své nebo cizí potřeby a modlitbou za odpustek? Získá-li někdo plnomocný odpustek (dle KKC úplně osvobozuje od časných trestů), znamená to např, že je navždy uchráněn od rodinného rozkladu? Jak je to s přerozdělováním pokladu zásluh svatých a Krista, které provádí církev? Proč církev nevyužije tohoto pokladu a nezbaví všechny potřebné jejich trestů, je-li to v její moci? Vyjádřete se jasně a nejlépe vše ilustrujte svou osobní praxí.

    Nemá smysl bavit se s vámi o tom, co pro protestanta znamená norma normans, sola scriptura. Jednak protestantské autory znáte pouze z děl katolických teologů, což je pro fundovanou debatu málo. Navíc na tomto blogu záměrně zkreslujete náhledy protestantských teologů (následně se ukazuje, že víte, jak se věci mají), což mě už poněkud unavuje. Obávám se, že debata s vámi by nebyla pro mě o nic podmětnější než ty které jsem na toto téma absolvovala s jinými římskými katolíky. :-((

    Osobně si velmi vážím knih Mojžíšových - stvoření, zahrada, Abrahám, zápas Jákobův, Pesach, exodus, přůchod Rudým mořem, obraz Božího lidu putujícího do zaslíbené země a mnoho dalších velmi důležitých motivů, které mluví hluboce o zkušenosti s Bohem, který vysvobozuje. Mrzí mě, že pro vás mají tak malý význam, nicméně, připadají-li vám knihy Makabejské zvěstnější, nic proti tomu. Já jsem ovšem primárně hovořila o konkrétním výroku Judy Makabejského, ne o celé knize nebo knihách Makabejských (a myslím, že je to z mého příspěvku jasné).

    Ale k jádru věci:
    1) List Židům jednoznačně na mnoha místech mluví o tom, že po Kristově oběti na kříži už žádné další oběti nemají smysl. Tedy žádné odpustky nikoho od jakýchkoliv trestů neuchrání. Jedině Kristova oběť má moc nás zachránit před trestem za náš hřích. Je úplně jedno, co robil nebo nerobil Juda před příchodem Krista. Jak dosvědčuje list Židům (opakuje se to tam několikrát!), Kristova oběť zásadním způsobem změnila situaci nás lidí, takže už jakékoli vlastní usilování o záchranu před následky hříchu ztrácí smysl.

    2) Upřímně jsem nepochopila, jak souvisí onen citát z listu Koloským z tematem odpustků. Váš komentář tohoto oddílu mi připadá o dost zmatenější než komentář, z kterého jsem vycházela já. Až budu mít chvíli, nastuduji si k tomu ještě něco víc. Ale zatím pořád nechápu, kam tím míříte.

    Anna

    OdpovědětVymazat
  7. K 1. odstavci: Hodně otázek, opravdu. Ale na ně se můj článek nesnažil odpovědět – mým záměrem pouze bylo ukázat, že katolické pojetí odpustků je založeno na Písmu a nijak mu neprotiřečí. Ani se zde nehodlám zpovídat ze své osobní praxe, takový exhibicionista zase nejsem. Ale asi tolik: vy si myslíte, že hřích žádné následky ve vztahu k věčnosti nemá? Když nevěříte, že časné tresty za hřích mohou být prominuty, proč se ptáte, jak toto prominutí, tedy odpustek, získat? Domníváte se, že já nebo některý dokument katolické církve je toho přesvědčení, že odpuštěním trestu toto odpuštění člověk získává i do budoucna, jak píšete? Vy pochybujete o tom, že Kristus své církvi vyzískal svou smrtí velký poklad milosti? A o tom, že křtem jsme do této smrti ponořeni, a máme tak – coby národ svatý – na tomto pokladu účast?

    Ač nejsem expertem na protestantské teology – a to v žádném případě – pokud jsem se ve svém hodnocení ohledně subjektivního hlediska biblického kánonu, jak jsem o něm prve psal, někde uvedl faktickou, či logickou chybu, pak ji označte. Váš útok je nepodložený a iracionální, je to podobně jako kdybych Vám v reakci na Váš 1. odstavec odepsal, že debata s Vámi nemá smysl, protože se v katolické nauce nevyznáte (což nečiním a nehodlám učinit).

    K 3. odstavci: nevkládejte mi do úst ani do úmyslů názory, které jsem nikde nevyjádřil: pokud tvrdíte, že „pro mě mají (scil. knihy Mojžíšovy) tak malý význam“, či že mi „připadají knihy Makabejské zvěstnější“, pak překrucujete má tvrzení, a dopouštíte se – ať vědomě, či nevědomě – omylu. Ač jste mohla hovořit o konkrétním výroku Judy Makabejského, pak nechápu, co na ní vidíte v rozporu se zbytkem Písma (co byste pak musela napsat o rituálních předpisech Levitiku!), jak se to příčí „zkušenosti s Bohem, který vysvobozuje“, o níž píšete.

    K „jádru věci“: 1.a) jak spolu souvisí odpustky a oběť? b) všimla jste si v hlavním článku oné části, která hovoří o tom, co odpustek není (z toho, co píšete, se zdá, že nikoli)?; c) co další pavlovská místa, o nichž již byla řeč a která lze přesto sloučit s listem Židům? 2. Kol 1, 24 souvisí přesně s tím, co píšete v předchozím bodě o listu Židům: a) Pavlovo utrpení za druhé křesťany nedává podle Vašeho výkladu listu Židům žádný smysl; b) ve svém výkladu onoho verše jste se mýlila již v rozboru jeho obsahu, pak je pochopitelné, že i Váš výklad, který z doslovného znění vychází, bude také mylný.

    Ale přesto díky za Vaše podněty: sám věřím, že se mi stále ještě podaří onen článek vylepšit, zejména co do srozumitelnosti. Skepse je jako u každé jiné nauky na místě a je dobré jednotlivé věci, které se týkají víry a církevní nauky, kriticky zkoumat. Nicméně se Vám zatím nepodařilo nijak napadnout, že jednotlivé prvky, s jejichž pomocí lze pochopit, co katolická církev míní odpustky, se opravdu v Písmu nacházejí, ať se jedná o to, že hřích způsobuje následky, a to jak věčné, tak časné, že Bůh může druhému trest za hřích (tj. časný) odpustit, že se lze za druhého přimluvit, aby mu byl prominut trest za hřích a že církvi byla dána moc „svazovat a rozvazovat“.

    OdpovědětVymazat
  8. Neobjasníte-li, co to jsou odpustky, nemá smysl řešit, zda jsou v souladu s Písmem. Prokázal jste pouze, že Písmo popisuje důsledky hříchu během života člověka, tyto důsledky nazýváte časnými tresty (BTW:dost hloupý název, pedagogika se shoduje, že důsledek činu nemá být nahlížen jako trest). Nepodařilo se vám prokázat, že Písmo zná časné tresty, které se týkají věčnosti. Není mi vůbec jasné, co by takový přirozený důsledek hříchu na věčnosti byl. Písmo pokud vím, zná jediný takovýto "důsledek" hříchu a to smrt. Nepochybuji ovšem o tom, že to byl Kristus, který přemohl smrt.

    Dokud jasně nedefinujete, o čem mluvíte, nemá další debata o konkrétních biblických textech smysl. Dosadím-li si vaše popisy do vět katolického katechismu, vychází úplné hovadiny, takže vám asi nerozumím správně. Tlačím vás do konkrétních příkladů, protože čím dál méně chápu, co popisujete.

    Vy jste založil tento blog s cílem přesvědčit biblické křesťany, že ŘKC je v souladu s Písmem. To je pěkný oříšek, bibličtí křesťané trvají na tom, že co není v Písmu popsáno, je špatně. Chcete-li je přesvědčit, nejlépe by bylo najít v Bibli slovo odpustek. Mě jakožto lutheránce, bude stačit, když prokážete, že katolická nauka nejde proti Bibli. Já se necítím být primárně apologetou, z katolické teologie si studuji to, co mě zajímá, nemám potřebu studovat to, co neshledávám přínosným. Odpustky mě zatím rozhodně "nechytly".

    OdpovědětVymazat
  9. Milá Anno,

    některé části textu jsem se pokusil lépe vysvětlit a zpřehlednit. Snad se mi to, alespoň částečně, podařilo. Nicméně k Vašim posledním poznámkám:

    K 1. odst.: Já se přece nesnažil ukázat, že časné tresty se týkají věčnosti! To by byl přece rozpor, jak by něco „časného“ mohlo přetrvat do „věčnosti“! Vždyť proto jsou nazvány časnými tresty, nikoli věčnými tresty. Pokud jsem se Vás ptal, zda zpochybňujete, že hřích žádné následky ve vztahu k věčnosti nemá, pak jsem nenarážel na časné tresty, které mají co do činění s probíranými odpustky, ale na věčný trest, totiž zavržení.

    Rozdíl mezi časným a věčným trestem je v textu popsán. Zaužívanou terminologii si bohužel nevybíráme, kromě toho zatím nikdo nenalezl lepší.

    Kromě toho existují, i v Písmu, důsledky hříchu a časné tresty za hřích, které nejsou přímými důsledky tohoto hříchu, jako v případě hříchu Davidova: důsledek je rozbití rodiny, narození nemanželského dítěte, smrt Urijášova, další společenské důsledky činu atp., trestem, který nebyl nutným důsledkem hříchu, byla smrt dítěte. Dále jsem přidal do textu vzhledem k naší diskusi podnětný úryvek Žid 12, 5-13 – text je relevantní i k Vašemu tvrzení, že „jak dosvědčuje list Židům ... Kristova oběť zásadním způsobem změnila situaci nás lidí, takže už jakékoli vlastní usilování o záchranu před následky hříchu ztrácí smysl“.


    K 3. odst.: Téma odpustků jste navrhla Vy. Nesnažím se na základě toho o víc, než ukázat, že katolická nauka o odpustcích nejde proti Písmu, jak požadujete. Pokud je něco legitimní, pak to ještě neznamená, že to všichni musejí dělat či kvůli tomu radostí skákat ku stropu, jsme snad svobodní lidé.

    Neobhajitelnost tvrzení tzv. biblických křesťanů, že vše, co není v Písmu, není pravdivé či správné, na základě samotného Písma, se věnuji v některém z jiných článků, proto ani neshledávám potřebným dokázat celou katolickou nauku o odpustcích pouze z Písma, jak sama chápete.

    OdpovědětVymazat
  10. Milý Davide,
    na začátek si pojďme vyjasnit, zda existují a co jsou to časné tresty.
    V minulém příspěvku jsem se nepřesně vyjádřila - šlo mi o to, co představují časné tresty po smrti člověka. Mimochodem, pedagogicky asi už moc nepůsobí, ne? Chtěla jsem také pochopit, jak mohou být časné tresty mimo čas a prostor.
    V Bibli se hovoří o "trestech" za některé hříchy, ale rozhodně je mnoho případu, kdy vina byla Pánem Bohem odpuštěna bez jakéhokoliv trestu. Ježíš např. říká lotru na kříži: "Ještě dnes budeš se mnou v ráji" a cizoložné ženě "Jdi a nehřeš více." Ježíš nikdy nikomu neuložil jediný časný trest, odpouštěl bezpodmínečně, často dřív než hříšník stihnul i jen poprosit za odpušťění. Je tedy samozřejmě možné, že Bůh někdy někoho výchovně potrestal. Nicméně, nikde není zřejmé, že to je u Boha pravidlo. Všechny příklady "časného potrestání", která uvádíte se týkají starozákonních postav. Ježíšův kříž je ale Novou smlouvou, takže, jak říká sv. Pavel již "nežijeme pod zákonem, ale pod milostí". Bůh už nám tedy (pouze) nezmírňuje trest smrti na mírnější trest, ale ospouští nám zcela a bez podmínek.
    V citovaném oddíle epištoly Židům je podle mne řeč spíše o tom, co jiné biblické oddíly nazývají zkouškou. Rozhodně lze stěží dovodit, že by text mluvil o časných trestech po smrti.

    OdpovědětVymazat
  11. Píšete: „V minulém příspěvku jsem se nepřesně vyjádřila - šlo mi o to, co představují časné tresty po smrti člověka. Mimochodem, pedagogicky asi už moc nepůsobí, ne?“ Odpovídám: Působí pedagogicky v tomto případě trest věčný, tj. zavržení? A přesto tento trest existuje. Neptejte se mě proč.

    Píšete: „Chtěla jsem také pochopit, jak mohou být časné tresty mimo čas a prostor.“ Je otázka, jak člověk vůbec bude moci existovat mimo čas a prostor, pokud se skládá z duše a těla a oslaveného těla se mu dostane i po vzkříšení: jak může tělo existovat ve věčnosti? Znamená to, že i ve věčnosti bude existovat něco jako prostor a následnost? Tentýž problém, který předkládáte, existuje i pro víru ve vzkříšení mrtvých, která je křesťanům společná.

    Píšete: „V Bibli se hovoří o "trestech" za některé hříchy, ale rozhodně je mnoho případu, kdy vina byla Pánem Bohem odpuštěna bez jakéhokoliv trestu.“ Nikdo netvrdí, že to je nutné pravidlo. Avšak znovu připomínám, že označením „časný trest“ označujeme to, co je způsobeno hříchem a není to „věčné“. Ani já si nepředstavuji Boha či Krista, který odpouští vinu, ale řekne: „tak, a teď ještě nějaký ten časný trest“. Existuje ovšem hřích, který nemá žádný, byť dočasný, následek? Proč by se mu pak člověk měl vyhýbat? Nezapomínejme, že tím, kdo tento následek způsobuje („trestá“???) není nutně Bůh, ale možná již sám hříšník, který následek onoho hříchu způsobuje.

    Píšete: „Ježíš např. říká lotru na kříži: "Ještě dnes budeš se mnou v ráji" a cizoložné ženě "Jdi a nehřeš více." Ježíš nikdy nikomu neuložil jediný časný trest, odpouštěl bezpodmínečně, často dřív než hříšník stihnul i jen poprosit za odpušťění.“ Vina zde lotru byla odpuštěna, můžeme ale říci, že i všechen trest coby následek jeho předešlého, nyní odpuštěného hříchu? Kdyby tomu tak bylo, pak by Ježíš zřejmě lotra zbavil i onoho trestu, který jej potkal, totiž ukřižování. Avšak lotr přesto trpí následkem svého hříchu, je ukřižován, musí tímto způsobem zemřít, ačkoli se mu vyhne věčná smrt. Můžete se pak ptát, zda tento „trest“ měl pro lotra nějaký význam, či se mu stal nějakou příležitostí k pokání... ale bezesporu o tom lze hovořit jako o trestu za hřích. Jak jsem již psal, Ježíš „neukládá“ časný trest (také si nepředstavuji Krista-soudce jako cosi jako pozemský tribunál!), ten je spíše důsledkem hříchu, s nímž se člověk, žijící z boží milosti, nějakým způsobem vyrovnává, z něhož je očišťován. Co se Ježíšova odpuštění týče, zcela souhlasím, že bylo bezpodmínečné, přesto to samo o sobě neznamená, že ač byla vina smyta, hříšník smířen, tak některé následky hříchu mohly zbýt.

    Píšete „Je tedy samozřejmě možné, že Bůh někdy někoho výchovně potrestal. Nicméně, nikde není zřejmé, že to je u Boha pravidlo. Všechny příklady "časného potrestání", která uvádíte se týkají starozákonních postav. Ježíšův kříž je ale Novou smlouvou, takže, jak říká sv. Pavel již "nežijeme pod zákonem, ale pod milostí". Bůh už nám tedy (pouze) nezmírňuje trest smrti na mírnější trest, ale ospouští nám zcela a bez podmínek.““ Šlo by zmínit předešlého lotra, vykoupeného milostí Kristova kříže, či Zachariášovo mlčení, které se sice týká novozákonní postavy, ale stále před narozením Krista. Přesto Ježíš adresuje svá „běda“, autor Zjevení své výhrůžky typu „pohnu tvým svícnem“. Konečně trestem za hřích je i tělesná smrt, která navzdory plnosti Kristovy milosti zůstává jako následek hříchu. Kristovo dílo spásy to nijak neumenšuje. Neopomínejme ani onen Žid 12, 5-13, ať onen trest nazveme zkouškou, následkem, výchovným prostředkem, káráním... Nelze říci, že by se to, co se označuje jako „časný trest“ v Novém zákoně neobjevovalo.

    Píšete nakonec: „V citovaném oddíle epištoly Židům je podle mne řeč spíše o tom, co jiné biblické oddíly nazývají zkouškou. Rozhodně lze stěží dovodit, že by text mluvil o časných trestech po smrti.“ Z onoho textu jsem se také nic takového nesnažil dokázat, a domnívám se, že ani nikdo rozumný. Znovu připomínám 1Kor 3, 15 a článek o očistci, který možná napoví více, jak lze třeba ono „pokání po smrti“ chápat.

    OdpovědětVymazat
  12. Jsem čím dál více překvapená, jakého Boha zvěstuje ŘKC - Bůh člověka z výchovných důvodů trestá, i když mu odpustí, část trestu mu nepromine. Obdobně i ŘKC z výchovných důvodů vydává lidi Satanovi k trápení (viz popis exkomunikace) a nechá je pěkně smažit v očistci, i když by je mohla vysvobodit. Trest vidíte všude a za vším - např. já příběh Zachariáše interpretuji úplně jinak. Zachariáš neuvěřil, nebyl si jistý, že je to Bůh, kdo k němu promlouvá, a Bůh mu proto dal tedy znamení - oněměl. Rozhodně na jeho mlčení nenahlížím jako na trest.
    Základní problém je zřetelně už v tom, jak nahlížíme na hřích. Pro mě je hřích především stav, kdy člověk nechce být s Pánem Bohem ve vztahu lásky, žije si sám pro sebe a Pán Bůh a ostatní jsou mu fuk. Tento postoj člověka se samozřejmě projevuje v jednotlivých skutcích, ale kořen a jádro hříchu je v tom, že se člověk dobrovolně postaví mimo Boží lásku.
    Pro nás křesťany znamená nebe pobývání v Boží blízkosti a v blízkosti všech Božích dětí, toužíme zakoušet plnost láskyplného vztahu s Pánem Bohem. Peklo je pak místo bez Boha, místo samoty, bez lásky. Lidi, kteří netouží po Boží lásce a po Boží blízkosti, tam Bůh nepošle, oni se tam odeberou sami, nebudou chtít být v blízkosti Pána Boha a jiných lidí.
    Proto já nikde netvrdím, že peklo působí "pedagogicky". Koncepce výchovy trestem je koncepce ŘKC, kterou já nesdílím. Bůh, v něhož věřím zvolil úplně jiný výchovný styl - vzal trest na sebe a nás pevně objal svou láskou. Již několikrát jsem upozorňovala, že taktéž pedagogika je k trestu jako k výchovnému prostředku kritická.
    Je zřejmé, že v mém nahlížení na poslední věci člověka není místo pro časné tresty po smrti, ani pro očistec jakožto nějaký třetí stav mezi nebem a peklem.

    Stále zcela nerozumím některým věcem ohledně časných trestů. Prosím o jasné odpovědi na následující otázky:
    1) Kdo člověku udílí časné tresty?
    2) Kdo odpouští časné tresty?
    3) Je smrt, alias biologický zánik, vždy časným trestem?
    4) Časný trest je podle vás všechno nepříjemné nebo negativní, co se člověku uděje po spáchání hříchů nebo z toho některé události vyjímáte?
    5) Časný trest po smrti rovná se očistec?
    6) Jak je možné, že některé časné tresty zde na zemi nejsou působením odpustků prominuty, ale ty po smrti jsou vždy prominuty.

    Neptala jsem se na "pokání po smrti", ale na "časný trest po smrti". Nerada bych se přesouvala dále k odpustkům dokud si neujasním, co pro vás je časný trest. Takže jen pár poznámek k 1Kor 3, 15. V této kapitole apoštol Pavel mluví o díle budování církve v Korintě (v. 6: „Já jsem zasadil, Apollos zalil, ale Bůh dával růst...“), nikoliv o sbírce špatností člověka, které by na něj uvrhly trest.
    Lze připustit, že je v nás mnohé, co v Boží blízkosti neobstojí, některé neobrácené, neproměněné věci v nás, které se nesnesou s Boží láskou. V ohni Božího soudu musí tyto tyto věci pryč. Tedy, setkání s naším Pánem při posledním soudu bude setkání s Pravdou a Láskou. Pohlédnout na sebe a svůj život očima Pravdy a Lásky bude osvobodivé, ale i bolestné zároveň.
    Důležité je, aby Božím soudem prošlo („zachránilo se“) centrum člověkovy osobnosti („srdce“, jak metaforicky označuje Bible, „on sám“ = autos v 1K 3,15).
    Neobrácené věci v nás ovšem nemohou být očištěny odpustkem, nejsou to žádné "časné tresty". "Zbytkové zlo" v nás musí být odstraněno, nejen prominuto. V společenství s Bohem zlo prostě být nemůže (1J 1,5)

    OdpovědětVymazat
  13. Milá Anno,

    přijměte můj obdiv, neboť – ačkoli s tím možná nebudete souhlasit – svým „Lze připustit atd. až do konce“ se Vám podařilo velmi hezky, pozitivně a mnohem lépe než mně vyjádřit to, o co v oné nauce o odpustcích ve skutečnosti jde. Ptáte se totiž znovu, co je to časný trest, ale lepší definici než tu, kterou sama podáváte, stěží naleznu: „mnohé, co v Boží blízkosti neobstojí, některé neobrácené, neproměněné věci v nás, které se nesnesou s Boží láskou“. Protože to je to, co onen hřích (dočasně) způsobuje. Proměna oněch věcí probíhá jednak v ohni božího soudu (tj. ono „pokání po smrti či časný trest po smrti“, jak jsem o tom hovořil já), jednak pomocí pokání (= plného a radikálního křesťanského života) ještě za života, které z nás ony neproměněné věci, které se nesnesou s boží láskou (= „časné tresty“), odstraňuje. Tím, že setkání s „Pravdou a Láskou“ při posledním soudu (ale i kdykoli se s Kristem setkáváme ještě před tímto soudem, dodávám) je zároveň „osvobodivé i bolestné“, se Vám daří vyjádřit právě to, jak katolická církev chápe „odpustek“ (a co velmi podobně a výstižně popisuje také C. S. Lewis ve svém Velkém rozvodu, který Vám, pokud jste tak dosud neučinila, vřele doporučuji k přečtení). A přesně: smyslem toho všeho je, aby se člověk zachránil, aby se očistil a byl opravdu božím obrazem, byl připodobněn Kristu. To je osvobodivé, radostné, nadějné – jen taky bolestivé, jak sama dodáváte. Ten, kdo tuto proměnu působí, je tentýž Bůh, který je láskyplný, milostivý, ačkoli způsobuje bolest – to je ve skutečnosti obraz Boha, kterého hlásá církev, ano.

    To vše jenom potvrzujete, když na konci dodáváte: „Neobrácené věci v nás ovšem nemohou být očištěny odpustkem, nejsou to žádné "časné tresty". "Zbytkové zlo" v nás musí být odstraněno, nejen prominuto. V společenství s Bohem zlo prostě být nemůže (1J 1,5)“ To, že v nás „neobrácené věci“ jsou očištěny, že je z nás odstraněno „zbytkové zlo“, protože ve společenství s Bohem nic zlého a nedokonalého nemůže být, to se chce říci naukou o odpustcích, které pouze nepromíjejí „trest“, ale reagují už na to, že některé (či všechny) tyto neobrácené věci již byly prostřednictvím pokání, skutečně křesťanského života, pro zásluhy Krista a jeho těla, proměněny, odstraněny.

    Chápeme-li to takto, pak sama se mnou budete souhlasit, že ani Váš pohled na osvobození od „dosud neproměněného“, které je bolestivé, nevytváří obraz trestajícího Boha, ale zdůrazňuje naopak to, co je boží, co patří ke Kristu, v co má být křesťan přetvořen. A za co se křesťané navzájem mohou přimlouvat a oč se mohou bez obav modlit, neboť to, aby byli přetvořeni v Krista, je věc svatá a bohumilá.

    Ve světle toho se pokusím přeložit Vašich 6 otázek, na které si již budete schopná odpovědět sama:
    1) Kdo může za to, že některé věci jsou v nás dosud neobrácené, neproměněné?
    2) Kdo způsobuje to, že jsme od těchto neproměněných věcí, kterými nás hřích poznamenal, očištěni?
    3) Je smrt alias biologický zánik vždy důsledkem toho, že v nás dosud něco nebylo obráceno, proměněno?
    4) Způsobuje to, co je v nás neproměněno, všechno zlé, negativní a nepříjemné, s čím se v životě setkáme?
    5) Odpověď: Ano, = oheň božího soudu = očištění od dosud neproměněného a neobráceného.
    6) Jak je možné, že některých neproměněných věcí se nejsme za života zbavit, ale v ohni božího soudu jsme od nich očištěni?

    OdpovědětVymazat
  14. Mám radost, Davide, že jsou naše náhledy na eschatologické otázky takto blízké. Pikantní je, že jsem také ve svém příspěvku chtěla odkázat na Velký rozvod od C.S. Lewise. Pak jsem to zavrhla, protože jsem se domnívala, že byste anglikánského popularizátora teologie nebral vážně ;-).
    Název "trest" mi sice pro toto "praní šatů v krvi Beránkově" moc nesedí, ale podstatnější je, že tím zřejmě vyjadřujeme podobné skutečnosti.
    Nyní mohu pokročit dále k problému odpustků a jsem opravdu zvědavá, co objevím.

    Omlouvám se za místy trochu prudší tón, jsem bohužel netrpělivá, těžko snáším, když se věci neposunují, problémy nespějí k řešení a otázky k odpovědím.

    Pokoj s Vámi, Davide.

    Anna

    OdpovědětVymazat
  15. Milý Davide,

    pročetla jsem si znovu celý text a zkusila promyslet, co znamenají pro ŘKC odpustky a zda a kde vidím problémy. To pro mě není vůbec jednoduché, neboť protestanté dnes prostě odpustky neřeší. Historické spory jsou pryč a běžný protestantský laik se s odpustky nesetká jinde než na nástěnce v katolickém kostele, katoliském serveru či v katolické tiskovině.

    Jakkoliv jsme došli k jakési shodě na tom, co je to očistec, mám stále problém s pojmem (časný) trest. Není tu přece žádná neodpuštěná vina, není tu tedy ani žádný trest - nelze tedy mluvit ani o odpouštění trestů.

    Po smrti jsme pak očišteni samotnou Boží přítomností - setkání s Pravdou a Láskou proměňuje i to v nás, co nebylo na Boží straně. Z 1. listu ke Korinským nijak nevyplývá, že se jedná o nějaký časově či prostorově vymezený děj, není zřejmé, jak a proč by do něj měl zasahovat někdo jiný než Bůh. Bůh přece po ničem jiném netouží než, abychom mu cele patřili. Nevidím důvod, proč prosit za zemřelé - Bůh jistě sám učiní vše, aby je mohl přijmout do své náruče.

    Ještě vás poprosím o objasnění několika drobných nejasností:

    - proč se mluví o tom, že katolická církev uděluje milost z pokladu "zásluh Krista a svatých". Co jsou to ty "zásluhy svatých", které dávají milost?

    - nabyla jsem z tohoto i jiných článků na vašem blogu a z jiných kontaktů s katolíky dojmu, že přímluvy "svatějších" (tedy těch, co dostali ve Vatikánu nálepku svatých) jsou podle vás u Boha účinnější. Já mám ovšem z Písma jiný dojem. Jednak Písmo dokládá, že právě modlitbu hříšníků slyší Bůh se zvláštní radostí. Druhak svatost všech věřících je dána svatostí Kristovou, ne jejich vlastními skutky. Věřící jsou svatí, protože byli obmyti Kristovou krví, že patří Kristu, ne kvůli svému dokonalému konání. Je pak tedy jedno, zda se za někoho přimlouvá maminka, paní odvedle nebo svatý Václav z nebe.

    - mám dojem, že v článku hovoříte trochu zmateně o smrti. Hovoříme-li o hříchu a trestu za hřích, je důležité mít na paměti, že smrt v Bibli není jen biologický zánik organismu.

    - nauku o odpustcích lze jen stěží pokládat za katolickou - stěží lze říci, že toto bylo vždy a od všech věřeno. Odpustky přece nezná ani pravoslaví - zdá se tedy, že se tato nauka objevuje v této podobě až po Velkém schizmatu.

    OdpovědětVymazat
  16. Milá Anno,

    děkuji za velmi věcné připomínky.

    K neodpuštěné vině: Vina za hřích je pochopitelně smířením s Bohem odpuštěna (označovaná jako věčný trest – pojmu prostě používejme, ať je jasné, oč jde, byť s ním nemusíme souhlasit). Problém s neodpuštěným trestem za hřích ale zůstává (tj. časným trestem). Zrovna minulý týden jsme se bavili s mými latinskoamerickými spolužáky o problému, s nímž se ve svých vlastech setkávají: člověk někoho zabije, přijde se na policii udat a dotáhne k tomu svého pastora, který se za něj zaručuje, že je to dobrý kluk a že to tak nemyslel, nebo že se polepší, a čeká, že soud to vezme na vědomí a osvobodí jej. Jenže odpuštění, ať ze strany společnosti, která se snaží aplikovat spravedlnost, či z hlediska boží spravedlnosti, nelze říci: zabils, litovals, všechno odpuštěno, dokonce i trest, který ti náleží, protožes něco opravdu spáchal. Ač se může jednat o starozákonní epizody, přesto jsou biblické, totiž ta s Davidem, jemuž Bůh odpustí jeho hřích, ale trest – a opravdu to je trest – mu nepromine, David, ač se postí a kaje, se mu nevyhne: a je to Hospodin, kdo jej jím – aspoň podle Písma – stihne. Z Písma se opravdu zdá – a tady lze hledat taky původ nauky o odpustcích, jak se vyvinula – že nějaký trest za hřích opravdu může zůstat i v případě, že vinu Bůh odpustil, a že tedy vina a trest jsou nakonec dvě odlišné věci. Nenutím Vás, abyste to přijala, ale dle všeho to je biblické. Někdo se, jako Zacheus, může opravdu obrátit hned, vynahradit několikanásobně, co způsobil, a patřit opravdu Kristu. Jenže obrácení každého tak jasné a opravdové být nemusí.

    Hovoříme-li o očistném ohni božího soudu, resp. očistci, pak není nutné si jej představovat ani časoprostorově (nicméně mějme na paměti, že duše nerovná se člověk): může se to udít v jediném „okamžiku“ – hovoříme o něčem na rozhraní našeho času, boží věčnosti a všeobecného vzkříšení z mrtvých. Bůh je tím, kdo je činný, ale on je činný v lecčem dalším v našem životě, a to nám taky nebrání, abychom se za ony věci a lidi modlili, i když víme, že tím, kdo je činný, je Bůh. A ačkoli jsme přesvědčeni o jeho lásce k nám, přesto se modlíme za různé potřeby, za své blízké, doufáme v jejich přímluvu, protože zkrátka nakonec k něčemu je: kdyby nebyla, asi by nás Ježíš nevybízel, abychom se modlili. Proto se modlíme za zemřelé: to přece neznamená, že Bůh musí zasáhnout právě teď, neboť u něj je pouze „nyní“ a má celé lidské dějiny jako na dlani.

    K „nejasnostem“:
    - a) Pavel zobrazuje církev jako Kristovo tělo. Každý z věřících tedy nějakým způsobem patří do Krista, má na něm podíl. Lze tedy říci, že to dobré, co konáme, koná Kristus. Kalvárie pak není jediným Kristovým úkonem, který by měl smysl, ale i mnohé další jeho činy vedly k posvěcení a vzdělání celého jeho těla. Tedy i to, co je v našem životě dobré, můžeme připočíst Kristu, je to jeho milost, je to jeho poklad, stalo se to díky jemu, je to jeho zásluha. Je to zároveň ale také naše jednání, protože jsme se pro něj minimálně svobodně rozhodli. Svatí jsou pak všichni, kdo patří do těla Kristova, kdo mají podíl na jeho svatosti, tj. ať my, ať ti, kdo zemřeli, ať ti, kdo jsou u Boha.

    - b) Přesvědčení, že „mnoho zmůže modlitba spravedlivého“ je dosti biblické (Jk 5, 16). To neznamená, že by neslyšel modlitbu toho, kdo spravedlivý není, nebo toho, kdo je v nouzi. Když ale budu chtít, aby se za mě někdo modlil, spíš dám na toho, kdo žije spravedlivě a má hluboký vztah k Bohu, v porovnání s někým jiným. Taky ovšem nevěřím tomu, že by Bůh slyšel modlitbu protože se někdo „chová dobře“. Jak sama připouštíte, každý člověk byl boží pravdou a láskou proměněn (ani já nepopírám, že je to ve skutečnosti svatost Kristova) jinou měrou. Ač Bůh může slyšet pochopitelně kohokoli, v někom je Kristus přítomen více, plněji: a pak může mít i přímluva sv. Václava jinou váhu než přímluva sousedčina.

    - c) Rozlišuji fyzickou smrt (časnou, protože se odehrává v čase) a smrt duchovní (věčnou). Kristovým odpuštěním jsme vysvobozeni ze smrti duchovní, tj. věčné záhuby, všichni ale v důsledku hříchu podstupujeme smrt fyzickou. Např. o fyzické smrti hovoří Janovo evangelium v 21, 23, o věčné v 6, 50-51.

    - d) To máte docela pravdu, že v klasické podobě se nauka o odpustcích objevuje teprve po velkém schismatu a že ji východní tradice nezná. Sám se domnívám, že jí chápala lépe středověká společnost, pro níž byly důležité některé hodnoty, které nám již zcela unikají (řád, spravedlnost, například). Přesto i východní tradice zná skutky pokání, které mají svou váhu, své místo, aniž by hovořila o zadostiučinění za časný trest za hřích. Sama jste pak vystihla, že i po odpuštění hříchů zůstává v člověku určité „zbytkové zlo“ či jak to nazvat: myslím, že by s tím souhlasila i východní tradice, ač možná v hávu nauky o zbožštění. Dobově a místně omezená je tedy bezpochyby forma, s níž jsou odpustky praktikovány, ta není katolická v tom smyslu, jak to označujete. Ale i podle Vincence z Lérinských ostrovů by kritériu „katolicity“ odpovídaly jednotlivé elementy, na nichž toto vyjádření nauky o odpustcích stojí. Jak to myslím: dobové lidové představy očistce např. také nejsou „katolické“, neboť časově a místně omezené, avšak přesvědčení křesťanů, že v okamžiku setkání s Bohem po smrti musí jít všechno, co je v člověku nebožské a poznamenané hříchem, pryč, musí být pročištěno ohněm, je katolické a všeobecné jak časově, tak prostorově. Podobně lze uvažovat o určitých vyjádřeních nauky o odpustcích a o přesvědčení, že odpuštěním hříchu není ještě veškerý efekt hříchu a obrácení člověka k Bohu dokonáno, člověk není se svým jednáním ještě zcela kristovský, a proto se tohoto „zbytkového zla“ (jak jste jej nazvala) má zbavovat.

    OdpovědětVymazat
  17. Nevím, jestli do Božího odpuštění hříchů tahat obrazy lidské spravedlnosti. Boží spravedlnost a Boží způsoby jednání s lidmí jsou přece tolik odlišné od lidských (vizte podobenství o hospodáři, který najímá (a pak vyplácí) dělníky na svou vinici; Iz 55,9). Zatímco očištec v podobě, kterou jsem popsala výše je pro mne přijatelná myšlenka, časné tresty, které zůstanou po Božím odpuštění a musí se pomocí zásluh a modliteb odčiňovat, pro mne jsou nepřijatelné. Podle mne nesouvisí s myšlenkou očistení ohněm Boží lásky od zbytků "starého neobráceného člověka" (3. kapitola 1. listu ke Korintským nemluví o trestech a vině!). Za druhé, snahu nacpat těžké věci, které zažíváme na tomto světě, do pytle s nálepkou " časné tresty", pokládám za nebezpečně zavádějící a taktéž nebiblickou. Rozhodně odmítám, že by světská spravedlnost byla výrazem Božího postoje k našemu hříchu nebo Božím výchovným prostředkem. Stejně tak, ani naše nemoci, nemoci našich blízkých či smrt blízkých či naše nejsou trestem za naše hříchy. Snad v některých vyjímečných případech důsledkem, ale důsledek není trest. Pro toho, kdo následuje Boha, se samozřejmě každá situace může stát příležitostí k obrácení, ale není to pro tuto vnější situaci, ale kvůli Božímu volání, které může znít i skrze naše těžkosti i skrze naše radosti.

    Je samozřejmě přirozené modlit se za zemřelé, jsou nám blízcí, cítíme se s nimi propojeni. Koneckonců, spolu neseme i nedokonalosti, které nám brání hledět zpříma na Boha. Solidarita s nimi stejně jako inspirace jejich životní cestou s Bohem mohou ostatně proměňovat i nás. Není tedy nic špatného prosit za zemřelé a toužit po tom, abychom jednou společně pobývali v Boží přítomnosti. Ostatně stejně snad i ti, co jsou už u Pána, "drží palce" nám, co ještě zápasíme v tomto světě. Ale to vše u vědomí toho, že naše budoucnost je zcela v rukou Božích, nijak nemůžeme změnit a ani manipulovat s Božím rozhodnutím, je to Bůh sám, který se slitovává a Bůh sám, který nás proměňuje, abychom mohli vstoupit do společenství lásky nesvětější Trojice. Naše modlitba, odpověd na Boží lásku, je výrazem naší touhy po proměně a otevřenosti pro Boží proměňující lásku. Bůh sám nás pak mění svou láskou, nikoliv tresty. Naším jediným opravdovým přímluvcem v těchto posledních věcech, dosvědčeným Písmem, je pak Ježíš Kristus společně s Duchem svatým. Nepotřebujeme žádné další speciální úsilí než touhu po společenství s Bohem.

    ad a) a b) Svatý v Bibli znamená oddělený pro Boha, je to tedy ten, kdo patří k Bohu. Z pohledu Nového zákona jsou to pak všichni ti, kdo se oddělili od "světa" a přilnuli ke Kristu. Proto tedy čteme na začátku listu Filipským "Pavel a Timoteus, služebníci Ježíše Krista, všechněm svatým v Kristu Ježíši, kteříž jsou v městě Filippis ..." (Kralický překlad; je zajímavé, že tato slova o všech svatých se po vzájemné ekumenické dohodě v ekumenickém překladu nevyskytují).
    To ukazuje k druhému atributu biblické svatosti, totiž tomu, že svatý je (pomineme-li samozřejmě svatost Boha) ten, kdo je vnějšně posvěcen (např. v NZ krví Kristovou). Zde však neexistují žádné zásluhy mimo spasitelných zásluh Krista a svatost lidí je svatostí odvozenou z pouhé milosti. Tento náhled pak úzce souvisí i s pojmem "spravedlivý". V Bibli čteme na mnoha místech, že podle svých skutků není nikdo z lidí spravedlivý.
    "Všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy" (Ř 3,23)
    "Nikdo není spravedlivý, není ani jeden, nikdo není rozumný, není, kdo by hledal Boha. (Ř 3:10-12)
    Spravedliví jsme ne na základě vlastních skutků, ale pouze na základě skutků Kristových, na základě jeho kříže. Není tedy jeden spravedlivější než někdo druhý, všichni jsme ve stejné pozici Kristem ospravedlněných hříšníků.

    ad d) Vidím východní a protestantský náhled na problematiku jako kompatibilní. Souhlasím i s tím, že ono východní "zboštění" je blízké (mému) očišťování od "neobrácených" věcí. Skutky pokání patří samozřejmě ke starokřesťanské tradici (musím s politováním říci, že praxe takovéhoto pokání v mém církevním společenství mě vůbec neuspokojuje; obávám se ale, že i formalizovaná římskokatolická verze má své mouchy).
    Třetí krok, tedy navázání těchto dvou biblických fenoménů na záslužnický systém učení ŘKC a relativizaci definitivnosti Božího rozhodnutí, už s vámi nevykonám.
    Boží blízkost a porozumění pro člověka stojí na jeho lásce (J 3,16) a na tajemství přijetí plného lidství v hypostatické unii Kristovy osoby (Žd 4:15), ne na lidských skutcích ani "lobbingu" za hříšníky.

    OdpovědětVymazat
  18. Milá Anno,

    omlouvám se za několikadenní zpoždění, ale přemýšlel jsem, odkud začít, abychom se do diskuse opět nezamotali. Na začátek několik metodologických poznámek: zkuste odložit svojí představu o „záslužnickém systému ŘKC“. Považuji ji za mýtus. Nikde netvrdím, a katolická církev také ne, že je potřeba „odčiňovat tresty za hřích“. Netvrdím také – a prakticky se proti tomu stavím v případech, že tak někdo začíná tvrdit (s ohledem na Jan 8, 1-3) – že vše „těžké“ na tomto světě je výrazem božího trestu za naše hříchy. Můžeme také zcela opustit od trestné terminologie (můžeme ji myslím označit za historickou, byť určitý biblický základ pro existenci vztahu mezi Bohem, hříchem a trestem lze najít), a zkusme to celé pojmenovat v rámci toho, co sama nazýváte „příležitostí k obrácení“, případně „proměňující boží láskou“. Já chápu, že Vás ona terminologie „trestu“ provokuje, ale domnívám se, že to je právě rozdíl mei trestem chápaným v měřítkách lidské spravedlnosti a trestem v podobě boží optiky, kde si lze za „trest“ dosadit pojmy jako „zkouška“, „boží láska“ (!) či „příležitost k obrácení“. Nechci tento úvod zatěžovat, ale přesto Vás ještě poprosím, abyste opustila (aspoň teoreticky) svou představu katolické církve jako instituce, která se vyžívá ve výchově trestem: dokonce i disciplinární trest chápe kanonické právo jako poslední prostředek, kdy už jiné nefungují, a to jako příležitost k obrácení, k tomu, aby dotyčný zanechal jednání, které ostatním škodí.

    Konečně k věci: sama říkáte, že očistec (jak jste jej popsala) je pro Vás přijatelný. Hovoříme o proměně člověka na v optice boží lásky a pravdy v okamžiku, kdy se nachází na přelomu mezi časem a boží věčností. V odpovědi d) pak píšete, že „očišťování od ‚neobrácených‘ věcí“, jež v návaznosti na starobylou křesťanskou tradici praktikujete, a že jej shledáváte kompatibilní s východním konceptem „zbožštění“. To znamená, že k proměně očišťující boží láskou může dojít i za života křesťana, a že toto očištění je (pochopitelně) žádoucí – není důvod, proč by „zbytkové“ zlo mělo zůstat u něho déle než je nutné. A to je v zásadě princip oněch odpustků, o něž je řeč a pro které se snažíme najít pro dnešního křesťana vhodné či inspirující vyjádření.

    Proto nesouhlasím s tím „záslužnickým systémem“. Protože jak ty zásluhy chápou katolíci? Máme před sebou Boha a člověka, Boha, který je všemohoucní, člověka, který žije zcela z boží milosti. A z toho pramení také způsob, jak pojímáme jejich vztah. Bůh je aktérem číslo 1, tím, na němž závisí všechno, tím, kdo poslal svého Syna, aby skrze jeho dílo byli všichni, kdo v něho věří, ospravedlněni. Všechno je milost, pro Bernanosova Vesnického faráře, všechno je milost pro kteréhokoli člověka. To je základ, který nelze zpochybnit. Jediným, kdo je schopen něco si skutečně před Bohem zasloužit, je Ježíš Kristus, a, vzhledem k tomu, že mezi člověkem a Bohem je nezměrná nerovnost a že jsme od Boha všechno přijali, si člověk v přísně „právním“ smyslu nezaslouží nic (KKC 2007). Zásluhy za dobré skutky je třeba proto v prvé řadě přičítat Bohu, a teprve potom věřícímu, který s božím jednáním souhlasí, protože prvním je vždycky jednání Boha, svobodné jednání člověka v jeho spolupráci je až na druhém místě (KKC 2008). V pravém smyslu tedy zásluhy, o nichž hovoříme, jsou pouze na základě této spolupráce (teologové to označují jako meritum de condigno). Jen v tomto podílném smyslu, s vědomím působící boží milosti a Ducha svatého, s primátem božího jednání pak katolíci chápou i např. následující Pavlův text: „„On 'odplatí každému podle jeho skutků'. Těm, kteří vytrvalostí v dobrém jednání hledají nepomíjející slávu a čest, dá život věčný. Ty však, kteří prosazují sebe, odpírají pravdě a podléhají nepravosti, očekává hněv a trest. Soužení a úzkost padne na každého, kdo působí zlo, předně na Žida, ale i na Řeka; avšak sláva, čest a pokoj čeká každého, kdo působí dobro, předně Žida, ale i Řeka. Bůh nikomu nestraní“ (Řím 2, 6-11).

    A to se také míní oněmi „zásluhami Krista a svatých“: komu tam jde priorita, je jasné, a svaté myslím opravdu v tom smyslu, že i zásluha za jejich svatost patří Bohu, jak bylo právě řečeno. Pouze v tomto smyslu, opakuji pouze v tomto smyslu mohu říci, že si zasloužím tuto svojí očišťující proměnu od zbytkového zla: tím, kdo ji vykonává, je Bůh, jemu za to přísluší jedinému v plném smyslu zásluha, mně pouze do té míry, že se jeho činnosti, jeho pravdě apod. neprotivím, snažím se s ní spolupracovat, nejsem v tom celém hlavním aktérem. Stejně tak, jako hlavním aktérem mé přímluvy bude Duch svatý, který se ve mně modlí a Kristus, prostřednictvím jehož onu modlitbu před Otcem říkám. Modlím-li se, nemanipuluji s božím rozhodnutím, neboť je to on, kdo je hlavním agentem mé modlitby.

    Jen takhle lze podle mně interpretovat i sílu modlitby za zemřelé a za jejich očištění: aktérem a tím, komu za to přísluší od začátku do konce zásluha, je Bůh sám, který se v nás přimlouvá, který skrze nás koná, který vykonává v nich onu proměnu. Já jim nezasloužím „konec trestu“, ale je to Kristus, který i takto, používaje si i mé modlitby, kteoru ve mně koná, který jim jejich proměnu zasluhuje, a to pro dobré dílo, které vykonal a ve svém těle stále koná. Pramenem všech „našich zásluh“ před Bohem je Kristova láska, a stejně tak je tato láska pramenem svatosti křesťanů, které označujeme jako svaté – jejich „zásluhy“ (meritum de condigno) jsou čirá milost (KKC 2011). Jestli jsem dříve řekl, že zásluha je druhá strana „odměny“, pak mohu na základě toho napsat, že svou odměnu dostaneme z čisté milosti a pro Kristovu lásku a cokoli, co dostaneme za své (dobré) jednání, je milost, neboť touto milostí bylo již třeba jen toto jednání. Jsme-li očištěni od čehokoli „nebožího“, ať v okamžiku smrti, či za svého života, pak je to zásluha boží, cosi, co v nás vykonal skutečně Bůh. A proto je to dle mého názoru spíše dokladem o boží moci, než o lidském kšeftování s Bohem.

    OdpovědětVymazat
  19. Zdravím Vás Anno, jen jsem se Vás chtěl zeptat, jestli máte problém jen s odpustky, nebo i se zaslíbeními za modlitby. Zmiňujete že na všemožných kostelních nástěnkách ŘKC jsou věci týkající se odpustků, já jsem na žadné takové ještě nenarazil, tak se jen ptám, zda se skutečně jedná o odpustky a ne o zaslíbení, která se nedají s odpustky zaměňovat.

    OdpovědětVymazat
  20. Milý Davide,

    skoro bych řekla, že váš příspěvek představuje široce ekumenicky přijatelný koncept časných trestů a odpustků. Ale přesto si dovolím několik poznámek - otázek.

    1) Proč vůbec hovořit o zásluhách svatých. Váš koncept to nevyžaduje a je to zavádějící. Samo rozpoznání, že všechno je milost, tedy dar od Boha, je přece velmi očišťující. Naopak ztotožnění úsilí o vlastní svatost se získáváním zásluh a bodů za dobré skutky, je velmi nebezpečné a zavádějící.

    2) Nerozumím, k čemu je z mého pohledu uměle vytvořený koncept odpustků dobrý. Přeměna "starého člověka" v "nového" se přece neděje v nějakých jednotlivých úkonech a konkrétních úkonech. Mění nás zkušenost s milujícím Bohem, každodenní "chození" s Bohem. Postupně vrůstáme do společenství svaté Trojice a to nás proměňuje. K čemu je dobrá škatulka, kterou uměle vytvořila ŘKC?

    3) Nejsem si jistá, jestli by většina římských katolíků přijala váš koncept za svůj.

    Milý onsp,
    chodíte v listopadu do kostela? Podrobné informace, "jak na odpustek" lze ale získat i na mnoha katolických webech (nepletu-li se, např. na www.katolik.cz, www.vira.cz; www.signaly.cz).
    Nevím, co myslíte "zaslíbením", takže nevím, jestli s tím mám problém. Přesněji, biblický pojem zaslíbení znám a problém s ním nemám, ale nejsem si jistá, jestli myslíme stejným slovem i stejné skutečnosti.

    Tož tak

    Anna

    OdpovědětVymazat
  21. Milá Anno,
    ano i v listopadu chodím do kostela :-). Odpustky nějak složitě neřeším, jen si myslím že cokoliv nás přivede k uvědomění si vlastní hříšnosti a co nás vede k upřímné modlitbě, tj. svěření se se svým problémem "tátovi" je dobré. Je škoda že to někdo vykládá jako nějaké páky či zbytečné výmysly nějakých "pánbíčkářů" tak to prostě není. Zaslíbeními myslím třeba toto: (http://angelar.signaly.cz/0904/tajemstvi-spasy-sv-brigita)
    (onsp)

    OdpovědětVymazat
  22. Milý Andrzeji,

    nerada kritizuji modlitbu někoho jiného, protože to jsou věci, které se někdy těžko odívají do slov. Ne každý z nás je Jan od Kříže. I velmi hluboká modlitba může zvenku vypadat všelijak.

    Nicméně, musím říci, že podobné počtářství v souvislosti s modlitbou mě skutečně odpuzuje. Zvláště věta "Vysvobodí (onen modlící se - sic!) z očistce 15 duší." je závadná. Mám chuť zeptat se, jestli by vysvobodil 45 duší, kdyby to zvládl 3x.

    OdpovědětVymazat
  23. Já jsem tušil že se vám to nebude líbit, ale radši jsem se zeptal. :-) Skutečně nejde o to stát se počtářem, ale stát se člověkem činným, ne tím kdo nakonec všechno rozklíčuje, vyřkne 45 (hloupost) a jde od toho. Modlitby jsou činné a myslím, že i když někdo zaklekne pod vidinou zaslíbení, tak se jeho upřímnost a víra po pár měsících protříbí. A teď se zeptám, dostala jste se k oné modlitbě, nebo jste zůstala u úvodu k ní? Nemyslím že je šťastné se opájet myšlenkou že již jsme spaseni, tvůrčnější je pokleknout a hořce plakat nad svojí ubohostí. Co bych napsal nad to by bylo počtářstvím. Jen se jednoduše vyznat, nešpekulovat. Ale je pravda že já jsem jen prostý člověk bez teologických znalostí, tak už raději budu potichu.
    Mějte se fajn.

    OdpovědětVymazat
  24. Milá Anno,

    díky za Vaše náměty.

    @1. Proč hovořit o zásluhách svatých? Protože Písmo o odměně či odplatě na základě skutků (byť je vykonáváme jen z boží milosti) hovoří, třeba v onom Řím 2, 6, o božím soudu, který odplatí jednomu každému podle skutků jeho. Kde je odplata/odměna, tam je také to, co ji přineslo (zásluha). Tu ovšem chápeme jako milost, je to cosi, co přináší boží odměnu, ačkoli nám to Bůh předem sám dal. Není to nic, na čem bychom stavěli své ospravedlnění, ale hovoří to o dobrotě boží, který člověka pozvedá k takové slávě, že jej dokonce odměňuje za to, co sám skrze toho člověka způsobil, člověka, který říká: „Ne nám, Hospodine, ne nám, ale jménu svému dej čest, pro milosrdenství své a pro pravdu svou“ (Žl 114 [115], 1), neboť „cokoli jsme vykonali“ (Mt 25, 40), učinil jsi spíše ty skrze nás; „Služebníci neužiteční jsme. Což jsme povinni byli učiniti, učinili jsme“ (Lk 17, 10).

    @2. Odpustková „terminologie“, jak k nám doputovala, je podmíněna dobou, v níž se rozvinula, tj. ve vrcholném středověku. Jazyk i mentalita oné doby jsou nám však již poměrně vzdáleny, proto se pokouším to, co se odpustky chce říci, přeložit do dnešní řeči, tuto nauku nejen aktualizovat, ale pojmenovat našimi prostředky komunikace. Ona každodenní zkušenost, chození s Bohem, jak je nazýváte, přeměna starého člověka v nového, se děje každý den, v konkrétnostech, v přítomnosti, kde jsem schopen odpovídat boží milosti, či ne, kdy jsem ochoten svléci opět starého člověka a v tomhle konkrétním skutku obléknout nového. Ona přeměna je reálná, v čase, skutečná, na místě, kam nás Bůh postavil – a postupně takto opravdu, i skrze to, co – z milosti boží – činíme, vrůstáme do společenství Boží Trojice. Problém s naukou o odpustcích podle mě není v tom, že by nebyl dostatečně založený na Písmu a zkušenosti člověka s Bohem, jak ji dosvědčuje církevní tradice, ale že využívá pojmů, kterým již nerozumíme: je nezbytné je přeložit, a nejen pojmy, ale celý způsob onoho vyjádření. O což se zde snad pokoušíme.

    @3. Domnívám se, že ano, protože je postaven na oficiálním katolickém katechismu. A na Písmu, pochopitelně:). Nicméně to, co přispěl onsp/Andrzej Lieben mě uvádí do pochybnosti, zda Vám nepřitakat.

    K tomu, co napsal, je nutné říci: Veřejné zjevení bylo podle katolické víry ukončeno smrtí posledního z apoštolů; jakékoli pozdější zjevení není potřebné ke spáse a je zcela na libovůli člověka, zda mu bude věřit, či nikoli. Pokud s něčím podobným jakákoli církevní autorita, např. kongregace, souhlasí, pak tím pouze říká, že daná věc není sama o sobě v rozporu s vírou církve. Je na každém, zda podobným příslibům či zaslíbením věřit bude, či nikoli: církev mu v tom nechává svobodu, pokud se nejedná o něco, co by bylo přímo v rozporu s vírou, což tento text dle všeho není. Myslím, že je u daného textu potřeba mít na paměti následující:

    a) kdy onen text vznikl, totiž ve 14. století: je otázka, nakolik (co z něho, zda vůbec) je aktuální pro člověka století jednadvacátého;

    b) konkrétní a „číselná“ modlitba za druhé sice nemusí být náš půllitr, avšak copak dělal něco jiného například takový Abrahám, když se hádal o konkrétní počty spravedlivých v Sodomě?

    S pozdravem dv

    OdpovědětVymazat
  25. K modlitbě sv. Brigity. Nečetla jsem jen úvod, prošla jsem si text celý. Opravdu nerada hodnotím modlitbu - modlitba je především osobní rozhovor s Bohem a otevřené rozhovory nebývají vždy jen racionální promyšlená záležitost. Zkusím to diplomaticky. Modlitba samotná je poměrně christocentrická (to je pěkné), nicméně jsou zde části, ke kterým bych se nepřipojila. U protestanta to asi zase tak moc nepřekvapí. Konkrétnější nebudu, nerada bych příliš odbočovala od tematu. Samozřejmě je znát, že modlitba je staršího data - možná je opravdu ze 14.století, styl a jazyk vypadá spíš na století 19., popř. zač. 20.
    Se "smlouváním" (i velmi konkrétním) s Bohem mám osobní zkušenost, tady to ovšem vypadá jako hotová věc. Vhoď příslušný počet modliteb, vypadnou duše z očistce. Tak to u Abrahama není, Abraham s Bohem vyjednává, žebrá, ale jistý výsledek nemá.

    Odpustky atd. Vrátím se ještě k úvodnímu textu. Ráda bych si pár věcí ještě jednou promyslela. Pak se popř. ještě ozvu. Zatím jsme dospěli, Davide, k pro mě překvapivé názorové blízkosti, rozhodně větší než jsem na začátku předpokládala.

    OdpovědětVymazat
  26. Kvůli tomu, jak je diskuse rozsáhlá, přesunul jsem diskusi na diskusní skupinu Apologia na Google Groups, kde je možné v ní pokračovat.

    OdpovědětVymazat

Velmi se těším na Váš komentář.